„Ani náhodou!“ Klára rozhodila rukama. „Na tu svatbu přece nemůžu jít, Lenko! Pavel se na ryby s Jirkou chystá už celý měsíc. Koupili si nové pruty, stan, všechno. Nemůžu mu to na poslední chvíli pokazit.“
„Ale vždyť se vdává Jana!“ Lenka bouchla šálkem o stůl. „Tvoje nejlepší kamarádka ze školy! Tohle ti neodpustí. Jaké ryby, proboha?“
„Pro Pavla je to posvátné,“ povzdechla si Klára. „Skoro nikam beze mě nechodí. Celé léto o tom mluvil, skládal výbavu. Nemůžu mu vzít radost, na kterou tak čekal.“
Klára si neklidně uhladila vlasy. Tenhle rozpor ji kousal už několik dní. Na jedné straně Janina svatba, svatba kamarádky z dětství. Na druhé Pavlův dlouho očekávaný chlapský víkend. A oboje ve stejný termín.
„Možná bych přijela sama?“ navrhla nejistě. „Vysvětlila bych jí to. Snad by to pochopila.“
„Jasně, pochopila,“ odfrkla si Lenka. „A pak ti to bude připomínat ještě za deset let. Pamatuješ, jak se urazila, když jsi nepřišla na její narozeniny?“
„To jsem zapomněla! Tohle je přece normální důvod.“
„Jo, rybaření,“ protáhla Lenka jízlivě. „Dobře, dělej, jak myslíš. Jen si pak nestěžuj.“
Po tom rozhovoru v Kláře zůstala nepříjemná tíha. Cestou domů pořád přemýšlela. Možná by měla s Pavlem promluvit? Říct mu, jak moc pro ni Janin den znamená? Jenže on se na tu cestu tak těšil…
Pavel ji přivítal v předsíni a pomohl jí z kabátu. Z kuchyně se linula vůně česnečky a něčeho dobrého.
„Večeře je hotová,“ usmál se. „Udělal jsem tvůj oblíbený bramborový salát. Jaký jsi měla den?“
„Normální,“ políbila ho Klára na tvář. „Byla jsem s Lenkou. Posílá pozdrav.“
U večeře se řeč nakonec stočila k víkendu.
„Vážně ti nevadí, že jedu?“ Pavel se na ni pozorně zadíval. „Kdyby to bylo opravdu důležité, můžu zůstat.“
„Ne, samozřejmě že ne,“ mávla rukou Klára. „Jeď, když už jste se s Jirkou domluvili.“
„Určitě?“ pořád váhal. „Prý tam bude špatný signál. Ale budu psát, kdykoli něco chytím.“
„Všechno je v pořádku,“ uklidnila ho. „Užij si to, chytej ryby. Já zajedu za Janou, bylo by hloupé nepřijít. Řeknu jí, že jsi na rybách.“
Pavel přikývl, jen mu v očích probleskla úleva. Klára si to vyložila jako radost z cesty.
V pátek ráno se byt proměnil v chaos. Pavel pobíhal po pokojích, balil náčiní, kontroloval tašky a každou chvíli volal Jirkovi, aby doladili detaily.
„Hlavně si nezapomeň prut, ty náš rybáři,“ dobírala si ho Klára, když hledal čelovku. „A ať vám berou.“
„Díky, zlato,“ objal ji. „Nesmutni. A Janě vyřiď ode mě všechno nejlepší.“
„Vyřídím,“ zabořila obličej do jeho krku. „I když bez tebe to nebude ono.“
„Určitě se budeš bavit skvěle,“ políbil ji na čelo. „Tak já běžím. Jirka už čeká dole s autem.“
„Uvaříš z úlovku polévku?“ zeptala se, když ho vyprovázela ke dveřím.
„Samozřejmě!“ mrkl na ni Pavel. „Bude hostina pro celý dům.“
Když za ním zapadly dveře, dolehla na Kláru zvláštní prázdnota. Tři dny bez Pavla. Nebyli zvyklí být od sebe, dokonce i na nákup většinou chodili spolu. Ale víkend uteče rychle. A zítra bude svatba, tam nebude prostor na smutek.
Večer zavolala Janě a všechno jí vysvětlila. K její úlevě to nevěsta přijala klidně.
„Hlavní je, že přijedeš ty. Pavla stejně vídáme málokdy, to přežijeme.“
„Tak zítra,“ usmála se Klára. „Budeš nejkrásnější nevěsta v Praze.“
Ráno jí od Pavla přišla zpráva: „Dojeli jsme, stavíme stan. Signál skoro žádný. Líbám tě, měj hezký den!“
Odpověděla: „Petrův zdar! Miluju tě.“
Svatba se konala v restauraci v centru Prahy. Klára dorazila trochu pozdě, kolony ji jako vždy přivedly téměř k šílenství. Když vešla dovnitř, obřad už skončil a hosté se usazovali ke stolům.
„Klárko!“ Jana v oslnivě bílých šatech se k ní rozběhla. „No konečně! Už jsem se bála, že nepřijdeš ani ty!“
„To bych přece nemohla udělat,“ objala ji Klára. „Vypadáš jako královna. Martin má neuvěřitelné štěstí.“
„Děkuju, moje milá,“ zářila Jana. „Škoda, že Pavel nemohl. Ale chlapi a jejich ryby, to je prostě svaté.“
„Posílá gratulaci,“ řekla Klára. „Slíbil, že to někdy napraví.“
Jana ji odvedla ke stolu, kde už seděli jejich staří známí: Lenka s manželem, Eva s přítelem, Marek s novou známostí. Setkání se starou partou Kláře rychle osladilo Pavlovu nepřítomnost. Přípitky, smích, tanec — večer měl měkkou a přátelskou atmosféru.
„A kde máš toho svého?“ naklonil se k ní Marek. „Neříkej, že vyměnil takovou svatbu za ryby.“
„Jo, odjel s Jirkou,“ povzdechla si Klára. „Domlouvali to dlouho, bylo by blbé to rušit.“
„Ryby v září?“ podivil se Marek. „U vody už musí být pěkná zima.“
„Pavel tvrdí, že na podzim berou líp,“ pokrčila rameny. „Já tomu nerozumím.“
„Tak rybář asi ví,“ ušklíbl se Marek, ale jeho pohled zůstal podivně zaražený.
Večer se rozjížděl. Po slavnostní večeři začala hudba a parket se zaplnil. Klára už byla po skleničce sektu uvolněnější, když si všimla, že se u jedné dívky s telefonem shluklo několik hostů.
„To je Martina, dává to živě na Instagram!“ zavolala Lenka. „Pojď sem, Kláro, pozdravíš diváky.“
Klára k nim došla právě ve chvíli, kdy Martina nadšeně komentovala dění.
„A tady máme Kláru, kamarádku nevěsty! Řekni nám něco, Klárko!“
„Ahoj všem,“ usmála se rozpačitě Klára a zamávala do kamery. „Svatba je nádherná, jen škoda, že nepřišli všichni…“
„Ukážeme vám atmosféru!“ zasmála se Martina a otočila kameru do sálu. „Počkejte… kdo je tamhle u baru? To je Pavel, ne?“
Klára se automaticky podívala tím směrem. U barového pultu opravdu stál muž, který se Pavlovi až nepříjemně podobal. Stejné držení těla, stejná košile, kterou dobře znala…
„To není možné,“ zasmála se nejdřív. „Můj manžel je přece na rybách.“
„Ale vždyť je to určitě on!“ Martina přiblížila obraz.
Na displeji se v detailu objevila Pavlova tvář. Její Pavel, který měl v tu chvíli někde u vody sedět s prutem. Smál se, něco vykládal neznámé ženě a stáli u sebe až příliš důvěrně.
Kláře se zvedl žaludek. V uších jí zašumělo a v hrudi se jí rozlil led. To musí být omyl. Nějaký hrozný omyl.
„Pavle!“ vykřikla a její hlas zazněl nepřirozeně ostře.
Otočil se. Jejich oči se střetly a na jeho obličeji se objevil čistý děs. Něco rychle řekl té ženě a vyrazil k východu.
Klára šla za ním jako ve snu. Nevnímala šeptání hostů, překvapené pohledy ani Lenku, která za ní cosi volala.
„Kláro, počkej,“ chytil ji Pavel na chodbě. „Všechno ti vysvětlím.“
„Tak vysvětluj.“ Založila ruce na prsou a snažila se udržet hlas klidný. „Proč nejsi na rybách? A kdo je ta žena?“
„Není to tak, jak si myslíš,“ prohrábl si vlasy. „Připravoval jsem překvapení k našemu výročí.“
„Překvapení?“ Klára na něj hleděla nevěřícně.
„Ano. Domluvil jsem se s Janou a Martinem. Zkoušeli jsme hudební číslo, já a tahle žena, mimochodem je to zpěvačka. Chtěl jsem ti na výročí zazpívat. A dnes měla být generálka před lidmi.“
„A kvůli tomu jsi mi musel lhát o rybách?“
„Kdybych ti řekl, že jdu na svatbu bez tebe, hned by ti bylo něco divné,“ pousmál se provinile. „Strašně jsem tě chtěl překvapit.“
„Bože můj,“ zakryla si Klára obličej dlaněmi. „Ty jsi vážně idiot.“
„Vím,“ přitáhl si ji opatrně k sobě. „Promiň.“
V tu chvíli se na chodbě objevila Jana.
„Kde jste? Pavle, vždyť máme zkoušet!“
„Ty jsi o tom taky věděla?“ otočila se k ní Klára.
„No… ano,“ usmála se Jana provinile. „Přišlo mi to hrozně romantické. Nezlobíš se moc?“
Klára pohlédla na Pavla. V jeho očích bylo vidět skutečné provinění.
„Dobře,“ vydechla nakonec. „Ale tu písničku chci slyšet HNED.“
„Ale já nejsem připravený!“ vykřikl Pavel.
„To mě nezajímá,“ založila Klára ruce. „Zpívej, rybáři.“
O půl hodiny později stál Pavel rudý jako rak před mikrofonem. Sálem se rozezněla jejich svatební píseň. Zpíval falešně, popletl několik slov, chvílemi nestíhal melodii, ale díval se jen na ni. A Klára cítila, jak jí srdce pomalu měkne.
Když píseň skončila, přišla k němu a pevně ho objala.
„Idiote,“ zašeptala. „Ale miluju tě.“
„I po tomhle?“ přitiskl ji k sobě.
„Právě po tomhle,“ usmála se.
Později v taxíku se Pavel pořád dokola omlouval.
„Aspoň budeme mít historku pro vnoučata,“ rozesmála se Klára. „Jak děda utekl na ryby a babička ho chytila na Instagramu.“
„Zní to jako seriál na Nově,“ políbil ji do vlasů. „Slibuju, už žádná překvapení.“
„To zase ne,“ mrkla na něj. „Jen si příště vymysli lepší krytí. Rybaření v září je podezřelé.“
„Beru na vědomí,“ přikývl Pavel. „Mimochodem… co kdybychom někdy opravdu vyrazili na ryby? Jirka nás zve.“
„Pod jednou podmínkou,“ usmála se Klára potměšile. „Zazpíváš mi u ohně. Bez playbacku.“
Pavel se zašklebil, ale nakonec přikývl.
„Dobře. Jen se bojím, že všechny ryby utečou, jakmile mě uslyší.“
Oba se rozesmáli a Klára pochopila, že tahle absurdní a bolestivá historka je nakonec semkla ještě pevněji.