„A tady máme Kláru, kamarádku nevěsty! Řekni nám něco, Klárko!“
„Ahoj všem,“ usmála se rozpačitě Klára a zamávala do kamery. „Svatba je nádherná, jen škoda, že nepřišli všichni…“
„Ukážeme vám atmosféru!“ zasmála se Martina a otočila kameru do sálu. „Počkejte… kdo je tamhle u baru? To je Pavel, ne?“
Klára se automaticky podívala tím směrem. U barového pultu opravdu stál muž, který se Pavlovi až nepříjemně podobal. Stejné držení těla, stejná košile, kterou dobře znala…
„To není možné,“ zasmála se nejdřív. „Můj manžel je přece na rybách.“
„Ale vždyť je to určitě on!“ Martina přiblížila obraz.
Na displeji se v detailu objevila Pavlova tvář. Její Pavel, který měl v tu chvíli někde u vody sedět s prutem. Smál se, něco vykládal neznámé ženě a stáli u sebe až příliš důvěrně.
Kláře se zvedl žaludek. V uších jí zašumělo a v hrudi se jí rozlil led. To musí být omyl. Nějaký hrozný omyl.
„Pavle!“ vykřikla a její hlas zazněl nepřirozeně ostře.
Otočil se. Jejich oči se střetly a na jeho obličeji se objevil čistý děs. Něco rychle řekl té ženě a vyrazil k východu.
Klára šla za ním jako ve snu. Nevnímala šeptání hostů, překvapené pohledy ani Lenku, která za ní cosi volala.
„Kláro, počkej,“ chytil ji Pavel na chodbě. „Všechno ti vysvětlím.“
„Tak vysvětluj.“ Založila ruce na prsou a snažila se udržet hlas klidný. „Proč nejsi na rybách? A kdo je ta žena?“
„Není to tak, jak si myslíš,“ prohrábl si vlasy. „Připravoval jsem překvapení k našemu výročí.“
„Překvapení?“ Klára na něj hleděla nevěřícně.
„Ano. Domluvil jsem se s Janou a Martinem. Zkoušeli jsme hudební číslo, já a tahle žena, mimochodem je to zpěvačka. Chtěl jsem ti na výročí zazpívat. A dnes měla být generálka před lidmi.“
„A kvůli tomu jsi mi musel lhát o rybách?“
„Kdybych ti řekl, že jdu na svatbu bez tebe, hned by ti bylo něco divné,“ pousmál se provinile. „Strašně jsem tě chtěl překvapit.“
„Bože můj,“ zakryla si Klára obličej dlaněmi. „Ty jsi vážně idiot.“
„Vím,“ přitáhl si ji opatrně k sobě. „Promiň.“
V tu chvíli se na chodbě objevila Jana.
„Kde jste? Pavle, vždyť máme zkoušet!“
„Ty jsi o tom taky věděla?“ otočila se k ní Klára.
„No… ano,“ usmála se Jana provinile. „Přišlo mi to hrozně romantické. Nezlobíš se moc?“
Klára pohlédla na Pavla. V jeho očích bylo vidět skutečné provinění.
„Dobře,“ vydechla nakonec. „Ale tu písničku chci slyšet HNED.“
„Ale já nejsem připravený!“ vykřikl Pavel.
„To mě nezajímá,“ založila Klára ruce. „Zpívej, rybáři.“
O půl hodiny později stál Pavel rudý jako rak před mikrofonem. Sálem se rozezněla jejich svatební píseň. Zpíval falešně, popletl několik slov, chvílemi nestíhal melodii, ale díval se jen na ni. A Klára cítila, jak jí srdce pomalu měkne.
Když píseň skončila, přišla k němu a pevně ho objala.
„Idiote,“ zašeptala. „Ale miluju tě.“
„I po tomhle?“ přitiskl ji k sobě.
„Právě po tomhle,“ usmála se.
Později v taxíku se Pavel pořád dokola omlouval.
„Aspoň budeme mít historku pro vnoučata,“ rozesmála se Klára. „Jak děda utekl na ryby a babička ho chytila na Instagramu.“
„Zní to jako seriál na Nově,“ políbil ji do vlasů. „Slibuju, už žádná překvapení.“
„To zase ne,“ mrkla na něj. „Jen si příště vymysli lepší krytí. Rybaření v září je podezřelé.“
„Beru na vědomí,“ přikývl Pavel. „Mimochodem… co kdybychom někdy opravdu vyrazili na ryby? Jirka nás zve.“
„Pod jednou podmínkou,“ usmála se Klára potměšile. „Zazpíváš mi u ohně. Bez playbacku.“
Pavel se zašklebil, ale nakonec přikývl.
„Dobře. Jen se bojím, že všechny ryby utečou, jakmile mě uslyší.“
Oba se rozesmáli a Klára pochopila, že tahle absurdní a bolestivá historka je nakonec semkla ještě pevněji.