„Ty ses snad zbláznila! Vždyť ty šaty stojí skoro jako ojetá fabie!“ Tereza zůstala stát před zrcadlem a nevěřícně hleděla na cenovku.
„Ne, zbláznila by ses ty, kdybys čekala, že půjdu k oltáři v něčem, v čem Martin nezapomene dýchat,“ odsekla Lucie a pomalu se otáčela před zrcadlem, oběma rukama si přidržovala bohatou vlečku. „Svatba je jednou za život.“
„Tak doufejme,“ zamumlala Tereza a ještě jednou se podívala na částku na visačce. „Ale vážně, Lucie, proč takové výdaje? Martin miluje tebe, ne tvoje šaty.“
Lucie se najednou přestala točit. Úsměv jí sklouzl z tváře a hlas ztěžkl.
„Víš, když člověk přijde o rodiče, začne chápat, jak strašně vzácné jsou některé chvíle. Chci, aby ten den byl dokonalý. Aby máma s tátou, jestli se na mě odněkud dívají, mohli být pyšní.“
Tereza okamžitě změkla a svých slov zalitovala. Před třemi lety Lucii rodiče zahynuli při autonehodě a od té doby dokázala svou bolest skrývat jen za jasný úsměv.
„Promiň,“ přistoupila k ní Tereza a opatrně ji objala, aby nepomačkala drahou látku. „Jestli jsou tohle ty pravé šaty, pak za to asi stojí.“
„Je to zvláštní,“ pousmála se Lucie a odhrnula si pramen vlasů z tváře. „Martin sám navrhl, abychom vzali peníze z našeho účtu na dovolenou. Řekl, že Jeseníky nám nikam neutečou, ale nevěsta v dokonalých šatech bude jen jedna.“
Tereza se usmála. V duchu si vybavila Martina: vysokého, klidného muže s laskavýma očima a trochu nesmělým úsměvem. S Lucií tvořili zvláštní pár. Ona byla prudká, zářivá a impulzivní, on rozvážný, tichý a pevný.
„Terez, já jsem tak šťastná,“ zašeptala Lucie, když prodavačka odešla pro závoje. „Někdy tomu ani nemůžu uvěřit. Martin je to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
„Hned po mně, samozřejmě,“ popíchla ji Tereza a Lucie se rozesmála.
„Samozřejmě! Mimochodem, probereme rozlučku? Zbývají dva týdny.“
„Všechno je zařízené,“ ujistila ji Tereza, která si organizaci vzala na starost. „Menší chata za městem, bazének, sauna, karaoke a sedm tvých nejbližších kamarádek. Žádní striptéři, jak sis přála.“
„To je možná škoda,“ mrkla Lucie. „Kvůli Janě. Od rozvodu skoro nevychází mezi lidi.“
„Neboj, pro Janu mám vlastní překvapení,“ usmála se Tereza.
Prodavačka se vrátila s krajkovými závoji a hovor se přelil k délce, stylu a tomu, jak je správně upevnit.
Domů se Tereza vracela vyčerpaná, ale spokojená. Lucie si konečně vybrala šaty i doplňky a ze svatebních příprav zbývalo doladit už jen několik posledních drobností. Dopřála si horkou koupel a ve vaně přemýšlela o víkendové rozlučce, kterou plánovala skoro jako malou svatbu nanečisto.
Když vystoupila z vody, našla zprávu od Evy: nepřijede, syn má horečku.
„To je škoda,“ povzdechla si Tereza a hned jí odepsala přání brzkého uzdravení. Krátce nato se ozvala také Lenka. Z práce ji nepustí.
„Nedělej si starosti,“ uklidnila ji Tereza po telefonu. „Hlavní je, že se všechny uvidíme na svatbě.“
V pátek večer vyrazil její vůz naložený taškami s jídlem, lahvemi a dekoracemi směrem za město. Ze sedmi pozvaných kamarádek nakonec zůstaly jen čtyři: Tereza, Jana, Klára a Barbora. Lucie z toho ale překvapivě smutná nebyla.
„Méně lidí, více prostoru,“ prohlásila, když si sedla vedle Terezy. „A víc sektu na každou!“
Jana, rozvedená kamarádka, už otevírala láhev šumivého vína a nalévala ho do plastových kelímků.
„Na nevěstu!“ zvolala. „Na nejkrásnější, nejšťastnější a největší šťastlivkyni!“
„A na jejího úžasného ženicha,“ přidala se Klára, která s Martinem pracovala ve stavební firmě. „S takovým chlapem by měla štěstí každá žena.“
„Já ho teda neměla,“ povzdechla si Jana. „Můj bývalý se vybarvil jako hajzl.“
„Ne všichni muži jsou stejní,“ namítla tiše Tereza. „Martin takový není.“
„Přesně,“ přikývla Lucie. „Někdy mám pocit, že si ho ani nezasloužím. Včera jsem přišla domů a on uvařil večeři, zapálil svíčky, otevřel víno a řekl: ‚Tolik se dřeš kvůli svatbě, dneska budeš odpočívat.‘“
„Tak tomu říkám chlap,“ pronesla Barbora s lehkou závistí. „Ten můj za tři roky nezvládl ani míchaná vajíčka.“
Hovor se stočil k mužským slabostem, výmluvám a domácím katastrofám. Když auto zastavilo u dvoupatrové chaty u rybníka, první láhev už byla prázdná, ale nálada zůstávala veselá.
Chata, kterou Tereza pronajala, byla mnohem prostornější, než se na fotkách zdálo. Dole se nacházela kuchyň spojená s obývacím pokojem a vstupem na terasu s vyhřívanou koupací kádí, nahoře tři ložnice a sauna.
„To snad není možné!“ vydechla Lucie a rozhlédla se po místnostech. „Ty ses překonala, kamarádko.“
Tereza se jen usmála. Skoro měsíc hledala místo, kde bude rozlučka dokonalá: les, voda, možnost grilování a hlavně klid, kde je nikdo nebude rušit.
Večer začal vařením. Připravily saláty, naloženou krkovici na gril a pečené brambory. Jana, která jindy bývala nejhlasitější ze všech, ten den mluvila málo a každou chvíli kontrolovala telefon.
„Stalo se něco?“ zeptala se jí Tereza potichu, když ostatní vyšly na terasu.
„Ne, jen jsem unavená,“ odpověděla Jana. „V práci je šílenství a malý je poslední dobou pořád protivný.“