„Kdybys chtěla mluvit, jsem tady,“ stiskla jí Tereza ruku.
Jana se pokusila o úsměv, ale v očích měla něco těžkého.
U večeře se nálada přece jen rozproudila. Otevíraly se dávné historky z kolejí, na které už skoro zapomněly.
„Pamatujete, jak jsme se poprvé potkaly?“ zeptala se Lucie a zasmála se při vzpomínce na studentskou ubytovnu, Terezu s kytarou a Kláru s obrovským plyšovým medvědem.
„A já měla tři kufry oblečení!“ rozesmála se Jana. „Všechny jste si myslely, že jsem rozmazlená panička.“
„A ona to byla jen obyčejná závislost na nakupování,“ doplnila Tereza.
„Díky Janě jsme ale nikdy nemusely nosit stejné věci dvakrát,“ vložila se do toho Klára. „Náš výměnný systém byl legendární.“
Večer plynul dál. Hudba, karty, smích a potom „pravda nebo úkol“.
„Zahrajeme si ‚Nikdy jsem‘,“ navrhla Lucie.
Hra začala nevinně a hlučně. „Nikdy jsem se nelíbala s holkou.“ „Nikdy jsem nic neukradla v obchodě.“ „Nikdy jsem nesnila o vlastní svatbě.“ Dokonce i Tereza, obvykle zdrženlivá a trochu skeptická, několikrát zvedla kelímek.
Otázky byly s každým kolem odvážnější. A pak se při jedné z nich Jana najednou rozplakala.
„Jani, co je?“ znejistěla Lucie.
„Promiň,“ vzlykla Jana. „Já už nemůžu. Já to prostě dál nevydržím…“
„Možná už bys neměla pít,“ navrhla Barbora opatrně.
„Ne!“ odstrčila Jana její ruku. „Musím to říct. Už to v sobě nedokážu držet!“
Místnost se ponořila do ticha.
„Lucie,“ zvedla Jana uplakaný obličej. „Já… čekám dítě s Martinem. S tvým snoubencem.“
Všechno jako by znehybnělo.
„Co je to za nesmysl?“ procedila Lucie po chvíli. „Jsi opilá, nebo ses úplně pomátla?“
„Je to pravda,“ utřela si Jana slzy. „Stalo se to před měsícem a půl, když jsi jela za tetou do Brna. Přišla jsem k vám předat podklady kvůli vízu a Martin byl doma sám…“
„Sklapni!“ vykřikla Lucie a prudce shodila sklenku ze stolu. Červené víno se rozlilo po koberci jako tmavá krev. „Neopovažuj se pokračovat v té lži!“
„Nelžu,“ vytáhla Jana telefon. „Podívej. Test. A zprávy.“
Lucie k telefonu natáhla ruku, ale nakonec se odtáhla, jako by ji přístroj mohl spálit.
„Tady nic není,“ řekla Klára, když displej přehlédla. „Obyčejné zprávy. ‚Ahoj, jak se máš.‘ ‚Kdy se zastavíš.‘ Nic víc.“
„Volal mi,“ pronesla Jana tiše. „Nechtěl to psát do zpráv.“
„Jak pohodlné,“ poznamenala Klára chladně.
Lucie začala listovat dál a náhle strnula. Na displeji se objevila fotka Jany, napůl svlečené, ležící v posteli. Lucii se na okamžik zastavil dech, protože ložnice jí byla povědomá.
„Kdy to bylo?“ zeptala se Tereza.
„Ten den, kdy jsi odjela do Brna,“ odpověděla Jana. „Patnáctého dubna.“
„Já jsem v Brně nebyla,“ řekla Lucie pomalu. „Cestu jsem zrušila. Teta skončila v nemocnici a já s Martinem zůstala doma.“
Jana se snažila namítnout, že si to Lucie plete, a znovu strkala telefon ostatním pod oči.
Lucie se na snímek zadívala pozorněji. A pak se nečekaně rozesmála. Nebyl to veselý smích, spíš ostrý záchvěv úlevy a vzteku.
„Panebože. To není naše ložnice, Jano. To je tvůj byt. Na stěně visí obraz s labutěmi, přivezla sis ho od rodičů.“
„A datum je patnáctého února, ne patnáctého dubna,“ dodala Klára a ukázala na detail v telefonu.
V místnosti se rozhostilo tak těžké ticho, že bylo slyšet jen hučení lednice.
„Tak co to má znamenat?“ zeptala se Tereza. „Lhala jsi nám všem?“
„Já…“ Jana si zakryla obličej rukama. „Nelžu o těhotenství. Test je opravdu pozitivní.“
„Ale Martin otcem není, že?“ zeptala se Lucie tiše.
Jana mlčela. Dlouho. Pak sotva slyšitelně přiznala:
„Nevím, kdo je otec. Po rozvodu jsem se scházela s několika muži. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, hrozně jsem se vyděsila. Nikdo z nich se mnou nechtěl nic vážného. A pak jsem viděla, jak se Martin o tebe stará, jak tě miluje… a napadlo mě, že by byl dobrý táta.“
„Tak sis prostě řekla, že z něj otce uděláš,“ dokončila Barbora, „a zničíš kvůli tomu jejich vztah.“
„Ty jsi mě zradila,“ zašeptala Lucie. V jejím hlase nebyl jen vztek, ale bolest, která jako by ji lámala zevnitř. „Považovala jsem tě za jednu z nejbližších kamarádek.“
„Byla jsem zoufalá,“ sklopila Jana hlavu. „Po rozvodu jsem zůstala sama s dítětem a teď ještě tohle. Nevěděla jsem, co mám dělat.“
Tereza těžce vydechla.
„Mohla jsi nás prostě požádat o pomoc. Pomohly bychom ti.“
Lucie mezitím beze slova sbírala své věci.
„Kam jdeš?“ zeptala se Tereza. „Je pozdě. Zůstaň aspoň do rána.“
„Nemůžu tu být,“ řekla Lucie a po tvářích jí tekly slzy. „Objednám si taxík a pojedu domů.“
„Pojedu s tebou,“ rozhodla Tereza bez váhání. „Nenechám tě jet samotnou.“
Jana seděla na gauči a nedokázala zvednout hlavu.
„Lucie, prosím, odpusť mi. Záviděla jsem ti štěstí… Promiň.“
Lucie se ve dveřích zastavila a otočila se.
„Nezničila jsi jen naše přátelství. Vzala jsi mi kus důvěry v lidi. Nevím, jestli ti to někdy dokážu odpustit.“
V taxíku, který se řítil noční silnicí, Lucie mlčela a dívala se na světla mizící za oknem.
„Víš, co je na tom nejhorší?“ prolomila nakonec ticho. „Na vteřinu jsem jí uvěřila. Pochybovala jsem o Martinovi. O nás.“