„Jsem těhotná s tvým Petrem!“ vyhrkla nejlepší kamarádka přímo uprostřed rozlučky se svobodou.
„Ty ses snad zbláznila! Vždyť ty šaty stojí skoro jako ojetá Škoda!“ Lucie zůstala stát před zrcadlem a nevěřícně hleděla na cedulku s cenou.
„Ne, zbláznila ses ty, jestli si myslíš, že půjdu k oltáři v něčem, kvůli čemu Petr nezapomene dýchat,“ odsekla Tereza a před zrcadlem si přidržovala těžkou vlečku. „Svatba je jednou za život.“
„Doufejme,“ zamumlala Lucie a ještě jednou sjela očima k částce. „Ale vážně, Terezo, proč tolik utrácet? Petr miluje tebe, ne kus látky.“
Tereza se přestala točit. Úsměv jí zmizel z tváře a v hlase se objevila tíha, kterou Lucie znala až příliš dobře.
„Když člověk přijde o rodiče, pochopí, jak málo je obyčejných šťastných dnů. Chci, aby tenhle byl dokonalý. Aby se máma s tátou mohli shora dívat a říct si, že jsem to zvládla.“
Lucii okamžitě bodlo u srdce. Litovala každého slova. Před třemi lety Tereza ztratila oba rodiče při autonehodě a od té doby nosila bolest schovanou za smíchem, rtěnkou a rychlými vtipy.
„Promiň,“ řekla Lucie tiše, přistoupila k ní a objala ji tak opatrně, aby nepomačkala drahou látku. „Jestli jsou tohle ty pravé šaty, pak za to stojí.“
„Víš, co je na tom nejhezčí?“ Tereza se usmála a odhrnula si pramen vlasů z tváře. „Petr sám navrhl, abychom peníze vzali z našeho dovolenkového účtu. Řekl, že do Chorvatska můžeme jet kdykoli, ale nevěsta v dokonalých šatech bude jen jedna.“
Lucie se usmála. Představila si Petra, vysokého a klidného muže s laskavýma očima. S Terezou byli jako den a noc: ona prudká a zářivá, on rozvážný a pevný.
„Luci, já jsem tak šťastná,“ zašeptala Tereza, když prodavačka odběhla pro závoje. „Někdy tomu nemůžu uvěřit. Petr je to nejlepší, co mě v životě potkalo.“
„Hned po mně, samozřejmě,“ popíchla ji Lucie.
Tereza se rozesmála.
„Samozřejmě! A mimochodem, kdy dořešíme rozlučku? Zbývají jen dva týdny.“
„Všechno je zařízené,“ ujistila ji Lucie, která si organizaci vzala na starost. „Menší chata za městem, vířivka, sauna, karaoke a sedm tvých nejbližších kamarádek. Žádní striptéři, přesně jak sis přála.“
„No, to je možná škoda,“ mrkla Tereza. „Kvůli Kláře jsi mohla udělat výjimku. Od rozvodu se na svět skoro neusmála.“
„Neboj, pro Kláru mám jiné překvapení,“ pousmála se Lucie.
Prodavačka se vrátila se závoji a řeč se stočila k délce, stylu a uchycení.
Domů se Lucie vrátila vyčerpaná, ale spokojená. Tereza si konečně vybrala šaty i doplňky. Napustila si horkou vanu a myslela na víkendovou rozlučku.
Když vylezla z vody, na telefonu blikala zpráva od Hany. Nepřijede, syn má horečku.
„To je škoda,“ povzdechla si Lucie a hned jí odepsala, ať se malý brzy uzdraví. O chvíli později se ozvala i Alena. V práci jí neschválili volno.
„Hlavně se nestresuj,“ napsala jí Lucie. „Důležité je, že se všechny uvidíme na svatbě.“
V pátek večer vyjíždělo Luciino SUV z města naložené jídlem, taškami a lahvemi sektu. Ze sedmi pozvaných zůstaly jen čtyři: Lucie, Klára, Lenka a Veronika. Tereza to ale nevzala tragicky.
„Méně lidí, více vzduchu,“ prohlásila, když si sedala vedle Lucie. „A hlavně víc bublinek pro každou!“
Klára, rozvedená kamarádka, už cestou otevřela láhev šumivého vína a nalévala ho do plastových kelímků.
„Na nevěstu!“ zvolala. „Na nejkrásnější, nejšťastnější a největší šťastlivkyni z nás všech!“
„A na jejího úžasného ženicha,“ přidala Lenka, která s Petrem pracovala ve stavební firmě. „Takového chlapa by brala každá.“
„Mně štěstí nepřálo,“ povzdechla si Klára. „Můj bývalý se nakonec ukázal jako obyčejný hajzl.“
„Nejsou všichni stejní,“ namítla Lucie mírně. „Petr takový není.“
„To není,“ přikývla Tereza. „Někdy mám pocit, že si ho ani nezasloužím. Včera jsem přišla domů a on měl hotovou večeři, zapálené svíčky, otevřené víno a řekl mi: ‚Tolik se honíš kvůli svatbě. Dneska si odpočiň.‘“
„To je muž,“ řekla Veronika s nepokrytým nádechem závisti. „Ten můj za tři roky neusmažil ani vajíčka.“
Rozhovor se brzy stočil k mužským slabostem a ve chvíli, kdy auto zastavilo před dvoupatrovou chatou u rybníka, byla první láhev prázdná, ale nálada se držela vysoko.
Chata, kterou Lucie pronajala, byla prostornější, než na fotkách vypadala. Dole byla kuchyň spojená s obývákem, dveře na terasu a venkovní vyhřívaná káď. Nahoře tři ložnice a sauna.
„Páni!“ vydechla Tereza, když se rozhlédla po místnostech. „Ty jsi to zase přehnala, kamarádko. V tom nejlepším slova smyslu.“
Lucie se jen usmála. Skoro měsíc hledala místo, které bude mít les, vodu, prostor na grilování a hlavně klid, kde by jim nikdo nekoukal přes rameno.
Večer začal vařením. Mísy salátů, maso na gril, brambory do trouby, smích, hudba, cinkání skleniček. Jen Klára, jindy nejhlučnější ze všech, byla neobvykle tichá. Neustále kontrolovala telefon a pohledem ujížděla k oknu.
„Stalo se něco?“ zeptala se jí Lucie potichu, když ostatní vyšly na terasu.
„Ne. Jen jsem unavená,“ odpověděla Klára. „V práci je blázinec a malý je poslední dny protivný.“
„Kdybys potřebovala mluvit, jsem tady,“ řekla Lucie a stiskla jí ruku.