Klára se na ni pokusila usmát, ale ten úsměv se rozpadl dřív, než se dostal k očím.
U večeře se atmosféra znovu rozproudila. Začaly vytahovat staré historky z kolejí, připomínaly si první semestr, první společné vaření i první průšvihy.
„Pamatujete, jak jsme se poznaly?“ zeptala se Tereza. „Lucie s kytarou přes rameno, Lenka s obřím plyšovým medvědem a já úplně vyděšená.“
„A já se třemi kufry oblečení,“ zasmála se Klára. „Myslely jste si, že jsem rozmazlená princezna.“
„A pak se ukázalo, že jsi jen nenapravitelná nákupní maniačka,“ dodala Lucie.
„Díky Kláře jsme ale na žádný večírek nešly dvakrát v tom samém,“ připomněla Lenka. „Náš kolejní výměnný systém fungoval dokonale.“
Večer se protahoval. Hrály karty, zpívaly do karaoke a nakonec vytáhly i starou hru „pravda, nebo úkol“.
„Pojďme radši na ‚Nikdy jsem‘,“ navrhla Tereza.
Ze začátku to byla jen legrace. „Nikdy jsem se nelíbala s holkou.“ „Nikdy jsem nic neukradla v obchodě.“ „Nikdy jsem nesnila o svatbě.“ Dokonce i Lucie, která podobné hry obvykle brala s odstupem, pila častěji, než čekala.
Otázky se ale postupně měnily. Byly ostřejší, osobnější, nebezpečně blízko k místům, na která nikdo nechtěl sahat. A při jedné z nich Klára náhle sklopila hlavu a rozplakala se.
„Klárko, co je?“ zeptala se Tereza polekaně.
„Promiň,“ vzlykla Klára. „Já už nemůžu. Já to v sobě dál neudržím.“
„Možná už stačilo vína,“ navrhla Veronika opatrně.
„Ne!“ Klára prudce zavrtěla hlavou. „Musím to říct. Musím, jinak se z toho zblázním.“
V místnosti se všechno zastavilo. Hudba dohrála, skleničky zůstaly stát na stole a Lucie slyšela jen praskání dřeva v krbu.
„Terezo,“ Klára zvedla uplakaný obličej, „já… já čekám dítě s Petrem. S tvým snoubencem.“
Nikdo se nepohnul.
„Co to meleš?“ dostala ze sebe Tereza po chvíli. „Jsi opilá, nebo ses pomátla?“
„Je to pravda,“ otřela si Klára tváře. „Stalo se to před měsícem a půl. Když jsi jela za tetou do Brna. Šla jsem k vám předat podklady k vízu a Petr byl doma sám…“
„Sklapni!“ vykřikla Tereza a převrhla sklenku. Červené víno se rozlilo po světlém koberci jako krvavá skvrna. „Neopovažuj se pokračovat v téhle špíně!“
„Nelžu,“ řekla Klára a třesoucíma se rukama vytáhla telefon. Ukázala jim fotku pozitivního těhotenského testu a pak otevřela zprávy.
Tereza se odtáhla, jako by se bála telefon vůbec vzít. Nakonec jí Lucie podala přístroj a ona začala číst.
„Tady nic není,“ řekla chladně. „Obyčejné zprávy. ‚Ahoj, jak se máš.‘ ‚Kdy se stavíš.‘ Nic víc.“
„Volal mi,“ zašeptala Klára. „Nechtěl to psát.“
„Jak pohodlné,“ poznamenala Lenka.
Tereza posouvala konverzaci dál a najednou se zarazila. Na displeji se objevila fotografie Kláry, napůl svlečené, ležící v posteli. Postel Tereza poznala okamžitě. Nebo si to v první vteřině myslela. Vypadala jako jejich ložnice s Petrem.
„Kdy to bylo?“ zeptala se Lucie tiše.
„Ten den, kdy jsi odjela do Brna,“ odpověděla Klára. „Patnáctého dubna.“
„Já v Brně nebyla,“ řekla Tereza a zvedla oči. „Cestu jsem zrušila, protože teta skončila v nemocnici. S Petrem jsme ten den zůstali doma.“
Klára se snažila trvat na svém a znovu jim strkala fotku pod oči.
Tereza se na snímek podívala pozorněji. Pak se jí tvář nečekaně změnila. Nejdřív to byl údiv, potom skoro hysterický smích.
„Panebože,“ vydechla. „To není naše ložnice. To je tvůj byt. Na zdi máš obraz s labutěmi. Přivezla sis ho od rodičů.“
„A datum je patnáctého února, ne patnáctého dubna,“ dodala po chvíli ledově.
Do místnosti spadlo těžké ticho.
„Takže co to má znamenat?“ zeptala se Lucie pomalu. „Lžeš nám všem?“
„Já…“ Klára si zakryla obličej dlaněmi. „Nelžu o těhotenství. Test je opravdu pozitivní.“
„Ale Petr není otec, že?“ zeptala se Tereza tak tiše, až to zabolelo.
Klára dlouho mlčela. Pak se jí z hrdla vydralo přiznání.
„Nevím, kdo je otec. Po rozvodu jsem se vídala s několika muži. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, dostala jsem strach. Nikdo z nich se mnou nechtěl nic vážného. A já viděla, jak se Petr o tebe stará, jak tě miluje… Napadlo mě, že by byl dobrý táta.“
„Tak sis usmyslela, že ho tím tátou uděláš,“ dopověděla Veronika. „A kvůli tomu jsi chtěla rozbít jejich vztah.“
„Ty jsi mě zradila,“ zašeptala Tereza. V hlase neměla vztek, jen zlomenou bolest. „Myslela jsem, že jsi moje kamarádka.“
„Byla jsem zoufalá,“ sklopila Klára hlavu. „Po rozvodu jsem sama s dítětem a teď ještě tohle. Nevěděla jsem, co mám dělat.“
Lucie si zhluboka povzdechla.
„Mohla jsi nás požádat o pomoc. Pomohly bychom ti.“
Tereza mezitím mlčky vstala a začala sbírat své věci.
„Kam jdeš?“ zeptala se Lucie. „Je pozdě. Zůstaň aspoň do rána.“
„Nemůžu tady být,“ řekla Tereza. Slzy jí tekly po tvářích, ale pohybovala se pevně, skoro mechanicky. „Zavolám si taxi a pojedu domů.“
„Pojedu s tebou,“ rozhodla Lucie okamžitě. „Samotnou tě nepustím.“
Klára zůstala sedět u stolu, hlavu skloněnou tak nízko, jako by ji neunesla.
„Terezo, prosím, odpusť mi,“ hlesla. „Záviděla jsem ti štěstí. Promiň.“
Tereza se zastavila ve dveřích a ohlédla se.