A co sis představoval, když ses rozběhl za mladou holkou? Že ti žena nechá dveře navždy pootevřené? šeptala přes zeď paní Božena Novotná. Její slova se v šeru panelákové chodby třepotala jako komáří bzukot v teplém červnovém večeru.
…Petr stál před dveřmi svého někdejšího bytu na okraji Brna a dlouho se nedokázal přinutit, aby se dotkl promáčknutého tlačítka zvonku. Už rok žil jinde, ve světě, kde všechno zářilo nápadněji, jenže pach známých tapet a tlumené světlo domova, v němž zůstaly celé jejich obyčejné roky, se ho v noci držely jako mokrý kabát. Dům se mu v hlavě roztáčel jako stará gramofonová deska a pořád přehrával stejný motiv.
Najednou sebral odvahu, přitiskl prst na chladný kovový kroužek a za dveřmi se prázdnými pokoji rozběhl zvonek. Zněl jako hlas vytržený ze sklepa paměti. Srdce mu bušilo do boku jako vyděšené zvíře, jako by za těmi dveřmi stálo něco neodvratného: sníh na dlaních, zamlžené sklo, zapomenutý sešit ve tmě…
Před rokem jeho odchod připomínal krádež vlastního života. Chtěl po sobě nechat jen bledý lístek s otřepanou větou: Promiň, zamiloval jsem se do jiné, odcházím. Jenže Lenka se tenkrát vrátila dřív, vpadla do kuchyně a našla manžela při balení. Petrova slova se lámala jako schody kluzké po dešti. V jejím mlčení byla bolest, zapnutá až ke krku na všechny knoflíky.
Pak se utrhl, vyrazil ke dveřím a v bytě nechal skoro všechno. Jen stará cestovní taška cvakla tak prudce, až mu jezdec od zipu zůstal v dlani jako malá předpověď prázdna. Na stole ležely koruny pro Lenku a dcery na první dobu…
S Lenkou se znali, jako by to bylo v jiném životě. Milovali se? Nejspíš ano, jinak by přece nebyl důvod začít. Jejich manželství vzniklo na brněnské matrice a pokračovalo v šedé garsonce, kterou Petr zdědil po prababičce. Potom se narodila první dcera. Petr pracoval v bance, Lenka byla doma s dítětem a při tom se jakž takž protloukala studiem.
Později získala diplom speciální pedagožky a nastoupila do stejné mateřské školy, kam dali i jejich holčičku. Po několika letech přibyla druhá dcera.
Sousedé je měli za vzor, a možná tak tehdy opravdu působili. Lenka vařila jako laskavá babička z české pohádky, uměla držet byt v pořádku a děti učit životu bez křiku. I pro manžela jí zbývala síla, jenže Petra zevnitř hryzlo cosi prázdného, jako by každý den pod tímhle nebem trval déle, než měl.
Dva roky před tím podivným návratem se v jeho životě objevila Veronika, jenže všichni jí říkali Nika a ona na tom sama trvala. Nastoupila do účetního oddělení banky, kde Petr pracoval, a hned se stala múzou všech mužů na patře. Komplimenty kolem ní poletovaly jako hrnky na kávu kolem kancelářského automatu.
Petr si nové kolegyně zpočátku skoro nevšímal. Jenže při firemním výletu do lesa, když autobus vezl celý kolektiv po zapadlé podzimní silnici kamsi za město, si sedli vedle sebe. Slovo se přilepilo ke slovu a realita se začala stáčet do nového víru.
Nika nechtěla zůstat milenkou. Už po pár měsících mu položila nůž na stůl: vyber si, buď ona, nebo já. Petr nebyl připravený na rozvod ani na štěstí v té nové jiskřící existenci, ale podlehl jejím nedočkavým útokům a přestěhoval se k ní.
Soud proběhl studeně, skoro úsporně. Lenka k jednání nepřišla. Soudkyně suchým hlasem přečetla: bez nároků, děti zůstávají u matky. Petr poslal peníze na účet, byt nechal bývalé ženě a dcerám. Za dětmi nechodil ne proto, že by je nemiloval, ale protože nedokázal najít slova, do kterých by schoval zamotanou hanbu. A tak platil alimenty přesně jako metronom. Nic víc.
První půlrok s Nikou vypadal jako nový nábytek z lesklého katalogu: všechno bylo přebytečné, naleštěné a okázalé. Večery v brněnských kavárnách, výjezdy na chatu k jejím rodičům, nekonečné řeči o svatbě. Zdálo se, že mu štěstí usedlo na ramena jako cizí, opojná duše.
Jednou, když vynášel odpadkový koš z koupelny, uviděl vyhozený test. Dvě čárky. V hlavě mu rázem zbělelo jako na čistém papíře. Těhotná? Napadlo ho pokračování rodu, nový začátek. Jenže Niku jako matku si představit neuměl.
„Připravila jsi mi nějaké překvapení?“ pokusil se toho večera zažertovat.
„Jaké překvapení? Chceš představení, Petře?“ Její dlouhé prsty mu sklouzly po hrudi a na kůži nechaly stopu, která najednou neměla žádný smysl.
„O tomhle nemluvím. Vím o dítěti, Niko…“
„To nic neznamená. Už je rozhodnuto,“ odpověděla chladně.
„Jak rozhodnuto?“
„Prosím tě, nech toho, nechovej se jako kluk! Jaké těhotenství teď? Za měsíc máme svatbu, pobyt v Českém Krumlově je zaplacený a já nehodlám celou svatební cestu prosedět s nevolností. Zkrátka dítě už není.“
V hlavě se mu rozlil dutý hukot, jako by někdo vyrval parapet ze zdi jeho vzpomínek. Nika den ode dne chladla, jako by se přes ni přehnala listopadová vánice. Najednou viděl jasně: jejich svatba, víkendové grilování u chaty i její lehké doteky byly jen sen vycpaný vatou. Omyl se kolem něj zavřel jako ranní mlha.
Měsíc před svatbou to nevydržel. Naházel věci do té samé staré tašky a pod Nikou vyštěkanými slovy se sám vyhnal z jejího bytu, jako by ve spánku vyskočil z okna.
…Zvonek za dveřmi opakoval monotónní trylkování, ale nikdo z rodiny se neobjevil. Byt byl prázdný. Buď se tu zastavil čas, nebo všechno zmizelo jako kouř po Velikonocích. Petr prošel chodbou, pokojem, kuchyní. Ani hlas. Ani dětská kresba na zdi. Jen police s prázdnými obrysy po vázách.
Vyšel zpátky na chodbu. Celý dům byl zauzlený do ospalého ticha a v mezipatře leželo šero. Zazvonil u dveří naproti. Za nimi zaskřípaly pantofle. Paní Božena Novotná, dávná přítelkyně ještě jeho prababičky, otevřela opatrně:
„Kdo je tam? Zase instalatér?“
„To jsem já, Petr…“ Sotva to dořekl, měl pocit, že mu srdce vyskočí rovnou na schodiště.
Žena si utřela ruce do domácího pláště a zalapala po dechu.
„Pane na nebi, vždyť jsi to ty! Tak ses vrátil?“
„Vrátil… Nevíte, kde jsou… moji?“
„Pojď dál, nebudeš přece stát v průvanu,“ řekla a ustoupila ode dveří, aby ho pustila ke starému odřenému stolu.
V kuchyni tenounce sténala konvice jako vítr mezi hroby. Petr hleděl do zastíněné tváře sousedky.
„Myslel sis, že na tebe Lenka bude čekat, když jsi od ní utekl k té mladé? Odjela, Petříku, vzala holky s sebou. Práci má teď na Vysočině, tam taky žijí. Ty tvoje koruny mi pravidelně posílá na nájem, jak mi nakázala. Všechno u nich běží podle pořádku.
Kdyby bylo po mém, já bych ti dala co proto! Děti jsi nechal, ženu vyměnil za nějakou… a teď, když tě život přitlačil ke zdi, zase stojíš na prahu.
Nevyšlo to s milenkou?“ dodala tišeji a smutně kývla.
„Nevyšlo…“ Petr se zvedl. „Promiňte, paní Novotná, že jsem vás vyrušil.“
„Sedni si!“ řekla najednou tak přísně, až ztuhl. „Ještě jsem neskončila. Kdyby se všichni chovali takhle, dávno by tu vyhrála ta nejtemnější stránka světa. Dám ti adresu i Lence telefon. Ale poslouchej dobře: porodila syna. Hned po tvém odchodu zjistila, že čeká dítě. Nic ti neřekla a odjela mlčky. Nemá to lehké, v malé obci není plat jako ve městě, platí hlídání a ty tvoje peníze jdou jen na byt. Tak o tom přemýšlej…“
Petr oněměl. Sevřel si hlavu do dlaní, jako by mu něco těžkého tlačilo na spánky. Potom se zvedl a hlas se mu konečně prořízl kovem:
„Děkuju vám…“ A odešel do noci.
Když se vrátil, dlouho stál u okna. Za sklem se rozložila cizí, a přece tak známá světla; každé z nich svítilo jako malá němá výčitka. Usínal s jedinou myšlenkou, která ho táhla ke dnu i držela při životě: jen aby mu Lenka odpustila. Jen aby mu dokázala odpustit…
„A co sis vlastně myslel, když jsi odešel za mladou milenkou? Že na tebe manželka bude čekat?“ odsoudila ho sousedka.