…Zvonek za dveřmi opakoval monotónní trylkování, ale nikdo z rodiny se neobjevil. Byt byl prázdný. Buď se tu zastavil čas, nebo všechno zmizelo jako kouř po Velikonocích. Petr prošel chodbou, pokojem, kuchyní. Ani hlas. Ani dětská kresba na zdi. Jen police s prázdnými obrysy po vázách.
Vyšel zpátky na chodbu. Celý dům byl zauzlený do ospalého ticha a v mezipatře leželo šero. Zazvonil u dveří naproti. Za nimi zaskřípaly pantofle. Paní Božena Novotná, dávná přítelkyně ještě jeho prababičky, otevřela opatrně:
„Kdo je tam? Zase instalatér?“
„To jsem já, Petr…“ Sotva to dořekl, měl pocit, že mu srdce vyskočí rovnou na schodiště.
Žena si utřela ruce do domácího pláště a zalapala po dechu.
„Pane na nebi, vždyť jsi to ty! Tak ses vrátil?“
„Vrátil… Nevíte, kde jsou… moji?“
„Pojď dál, nebudeš přece stát v průvanu,“ řekla a ustoupila ode dveří, aby ho pustila ke starému odřenému stolu.
V kuchyni tenounce sténala konvice jako vítr mezi hroby. Petr hleděl do zastíněné tváře sousedky.
„Myslel sis, že na tebe Lenka bude čekat, když jsi od ní utekl k té mladé? Odjela, Petříku, vzala holky s sebou. Práci má teď na Vysočině, tam taky žijí. Ty tvoje koruny mi pravidelně posílá na nájem, jak mi nakázala. Všechno u nich běží podle pořádku.
Kdyby bylo po mém, já bych ti dala co proto! Děti jsi nechal, ženu vyměnil za nějakou… a teď, když tě život přitlačil ke zdi, zase stojíš na prahu.
Nevyšlo to s milenkou?“ dodala tišeji a smutně kývla.
„Nevyšlo…“ Petr se zvedl. „Promiňte, paní Novotná, že jsem vás vyrušil.“
„Sedni si!“ řekla najednou tak přísně, až ztuhl. „Ještě jsem neskončila. Kdyby se všichni chovali takhle, dávno by tu vyhrála ta nejtemnější stránka světa. Dám ti adresu i Lence telefon. Ale poslouchej dobře: porodila syna. Hned po tvém odchodu zjistila, že čeká dítě. Nic ti neřekla a odjela mlčky. Nemá to lehké, v malé obci není plat jako ve městě, platí hlídání a ty tvoje peníze jdou jen na byt. Tak o tom přemýšlej…“
Petr oněměl. Sevřel si hlavu do dlaní, jako by mu něco těžkého tlačilo na spánky. Potom se zvedl a hlas se mu konečně prořízl kovem:
„Děkuju vám…“ A odešel do noci.
Když se vrátil, dlouho stál u okna. Za sklem se rozložila cizí, a přece tak známá světla; každé z nich svítilo jako malá němá výčitka. Usínal s jedinou myšlenkou, která ho táhla ke dnu i držela při životě: jen aby mu Lenka odpustila. Jen aby mu dokázala odpustit…
„A co sis vlastně myslel, když jsi odešel za mladou milenkou? Že na tebe manželka bude čekat?“ odsoudila ho sousedka.