„Čekám dítě s tvým snoubencem,“ oznámila nejlepší kamarádka právě ve chvíli, kdy měla rozlučka se svobodou vrcholit smíchem a přípitky.
„Ty ses snad zbláznila! Tyhle šaty stojí skoro jako ojetá Škoda stodvacítka!“ Irena zůstala stát před cedulkou s cenou a mžourala na čísla, jako by se snad při druhém pohledu mohla změnit.
„Ne, blázen jsi ty, jestli si myslíš, že půjdu k oltáři v něčem, z čeho Petr neztratí řeč,“ prohlásila Marie a pomalu se otočila před obrovským zrcadlem, aby si nezamotala nádhernou vlečku pod nohy. „Svatba je jen jednou za život!“
„Doufejme,“ zamumlala Irena a ještě jednou sklopila oči k cenovce. „Ale vážně, Marie, proč za to utrácet tolik? Petr miluje tebe, ne tuhle krajkovou peřinu.“
Marie se najednou přestala usmívat. Ruce jí znehybněly na látce a v pohledu se objevilo něco těžkého.
„Když ti rodiče zmizí ze života, začneš chápat, jak moc záleží na každém okamžiku. Chci, aby ten den byl dokonalý. Aby se mamka s taťkou mohli shora dívat a být na mě pyšní.“
Irenu okamžitě zamrzelo, jak ostře před chvílí mluvila. Mariini rodiče zahynuli při autonehodě před třemi lety a od té doby Marie svou bolest schovávala za široký úsměv a lehkost, která často působila až příliš nacvičeně.
„Promiň,“ řekla Irena tiše, přistoupila k ní a objala ji tak opatrně, aby drahé šaty ani nepomačkala. „Jestli jsou tohle ty pravé šaty, pak za to stojí.“
„Je to vlastně legrační,“ ušklíbla se Marie a odhrnula si neposlušný pramen z čela. „Petr sám navrhl, ať vezmeme peníze z našeho cestovního fondu. Řekl, že Praha nám nikam neuteče, ale nevěsta v dokonalých šatech bude jen jednou.“
Irena se pousmála, když si Petra vybavila. Vysoký, klidný muž s laskavýma očima a trochu nesmělým úsměvem. S Marií působili jako dvě poloviny jedné mince: ona zářivá, prudká a plná života, on rozvážný, tichý a pevný.
„Ireno, já jsem tak šťastná,“ zašeptala Marie, když prodavačka odběhla pro závoj. „Někdy tomu skoro nemůžu uvěřit. Petr je to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
„Hned po mně, samozřejmě,“ popíchla ji Irena a Marie se konečně zasmála.
„Samozřejmě! A když už jsme u toho, probereme rozlučku? Za dva týdny je to tady.“
„Všechno je zařízené,“ ujistila ji Irena, která si organizaci vzala na starost. „Malá chata za městem, bazén, sauna, karaoke a sedm tvých nejbližších kamarádek. A žádní striptéři, přesně jak sis přála.“
„To je možná škoda,“ mrkla Marie. „Jana by litovala, že po rozvodu pořád ještě hledá světlo na konci tunelu.“
„Pro Janu mám zvláštní překvapení,“ usmála se Irena.
Prodavačka se vrátila s krajkovým závojem a rozhovor se okamžitě stočil k délce, střihu a tomu, jak ho ve vlasech upevnit.
Domů se Irena vrátila unavená, ale spokojená. Marie si definitivně vybrala šaty i doplňky a zbývalo už jen doladit poslední svatební drobnosti. Když si pak dopřála horkou koupel, v duchu si procházela plán rozlučky, která je čekala už příští víkend.
Sotva vyšla z koupelny, zapípal jí telefon. Hana, další kamarádka, psala, že nepřijede, protože jejímu synovi vyskočila horečka.
„To je škoda,“ povzdechla si Irena a odepsala jí přání brzkého uzdravení. Něco v ní napovídalo, že to nebude poslední omluva.
Ráno volala Lenka. Omlouvala se, že ji z práce jednoduše nepustí.
„Nic si z toho nedělej,“ konejšila ji Irena. „Hlavní je, že na svatbě budeme všechny.“
V pátek večer, když Irena vyrazila starou Avií naloženou jídlem a pitím, zůstaly ze sedmi pozvaných kamarádek jen čtyři: ona, Jana, Kateřina a Viktorie. Marie si tím však náladu pokazit nenechala.
„Méně lidí, více vzduchu,“ prohlásila, když se usadila vedle Ireny na předním sedadle. „A hlavně více šampaňského na každou!“
Jana, rozvedená kamarádka, už vytahovala z tašky láhev sektu a rozlévala ho do plastových kelímků.
„Na nevěstu!“ zvolala. „Na nejkrásnější, nejšťastnější a největší klikařku!“
„A na jejího úžasného ženicha,“ přidala se Kateřina, která s Petrem pracovala ve stavební firmě. „Takového chlapa by brala každá.“
„Mně se takové štěstí vyhnulo,“ povzdechla si Jana. „Můj bývalý byl obyčejný hajzl.“
„Ne všichni muži jsou stejní,“ namítla Irena mírně. „Petr takový není.“
„Přesně,“ přitakala Marie. „Někdy mám pocit, že si ho ani nezasloužím. Včera jsem přišla domů a on už měl hotovou večeři, zapálené svíčky a otevřené víno. A pak mi řekl: ‚Kvůli svatbě se tolik honíš, dneska už jen odpočívej.‘“
„To je muž,“ pronesla Viktorie s lehkou závistí. „Ten můj nezvládne ani míchaná vajíčka.“
Hovor se brzy stočil k mužským přednostem a slabinám, a když Avie dorazila k menší dvoupatrové chatě u jezera, láhev sektu byla skoro prázdná a nálada o poznání veselejší.
Chata, kterou Irena pronajala, byla prostorná a útulná. Dole se rozkládala velká kuchyň spojená s obývákem a terasou, na níž stála vyhřívaná koupací káď. Nahoře byly tři ložnice a sauna.
„Páni!“ vydechla Marie, když si místo prohlížela. „Ty ses překonala, kamarádko.“
Irena se hrdě usmála. Skoro měsíc hledala ideální místo pro rozlučku: pěknou přírodu, vodu, možnost grilování a naprosté soukromí.
Večer začal přípravami jídla. Saláty, grilované maso, pečené brambory. Jana byla k Ireninu překvapení nezvykle tichá a každou chvíli kontrolovala telefon.
„Stalo se něco?“ zeptala se Irena potichu, když ostatní vyšly na terasu prostřít stůl.
Jana sebou trhla. „Ne, nic. Jsem jen unavená. V práci blázinec, dítě doma zlobí.“
„Kdybys potřebovala mluvit, jsem tady,“ řekla Irena a stiskla jí ruku. Jana odpověděla jen slabým úsměvem.
U večeře na terase se nálada zase uvolnila. Otevíraly se další láhve, připíjelo se a vyprávěly se příběhy ze studentských let. Marie, zčervenalá od vína, zářila štěstím.
„Pamatujete, jak jsme se poznaly?“ zeptala se a očima přejela po kamarádkách. „První ročník, kolej, já vejdu do pokoje a tam Irena s kytarou, Kateřina s obřím plyšovým medvědem…“
„A já se třemi kufry oblečení!“ rozesmála se Jana. „Myslely jsme si, že jsi nějaká namyšlená panička.“
„A ona byla jen shopaholička,“ dodala Irena.
„Díky Janině šatní skříni jsme ale na rande nikdy nechodily ve stejném,“ vložila se do toho Kateřina. „Pamatujete náš výměnný systém?“
Večer plynul dál ve vzpomínkách, smíchu a drobných špičkováních. Později Irena pustila hudbu, Kateřina vytáhla balíček karet a navrhla „pravdu, nebo úkol“.
„Radši dáme ‚nikdy jsem‘,“ navrhla Marie. „Jako za starých časů.“
Hra začala nevinně. „Nikdy jsem se nelíbala s holkou“ přinutilo napít se Kateřinu i Viktorii. „Nikdy jsem nic neukradla v obchodě“ přiznala Jana douškem. A při větě „Nikdy jsem nesnila o svatbě“ si lokla i Irena, která si vždycky hrála na největší skeptičku.
Otázky však postupně ztrácely lehkost a začínaly být až nepříjemně osobní. U posledního kola „nikdy jsem“ se Jana náhle rozplakala.
„Jani, co je?“ vyděsila se Marie a posunula se blíž k ní. „Vždyť je to jen hra.“
„Promiň,“ vzlykla Jana. „Já už nemůžu…“
„Možná už bychom neměly pít,“ řekla Viktorie opatrně.
„Ne!“ Jana ji odstrčila pohybem ruky. „Musím říct pravdu. Už to v sobě neunesu!“
Do místnosti spadlo ticho. Jana se zalykajícím pláčem zvedla oči k ostatním.
„Já… já jsem těhotná s Petrem. S tvým snoubencem.“
Marie ztuhla, jako by jí někdo vzal všechen vzduch z plic. Viktorie s Kateřinou na Janu nevěřícně zíraly a Ireně přeběhl po zádech ledový mráz.
„Co je to za nesmysl?“ vyhrkla nakonec Marie. „Jsi opilá, nebo ses zbláznila?“
„Je to pravda,“ utřela si Jana slzy hřbetem ruky. „Stalo se to před měsícem a půl, když jsi jela za tetou do Brna. Přišla jsem k vám vrátit ty podklady k vízu. Petr byl doma sám…“
„Mlč!“ vykřikla Marie a převrhla sklenku. Červené víno se rozlilo po světlém koberci jako krev. „Neopovažuj se pokračovat v té odporné lži!“
„Nelžu,“ řekla Jana a vytáhla telefon. Ukázala jim těhotenský test a zprávy s Petrem.
Marie ucouvla, jako by se před ní objevil jedovatý had.
„Nevěřím tomu,“ zašeptala, ale v hlase už měla trhlinu pochybnosti.
„Říkal, že máte problémy,“ pokračovala Jana. „Že spíte každý v jiné místnosti, že svatba je chyba, že se stejně rozejdete…“
„To není pravda!“ vykřikla Marie. „My jsme v pořádku! Milujeme se!“
„Tak proč to udělal?“ zeptala se Jana hořce. „Proč mi říkal, že mě už dlouho chce, že jsem pro něj výjimečná…“
Víc říct nestihla. Marie jí vlepila facku. Jana vykřikla a chytila se za tvář.
„Dost!“ Irena se postavila mezi ně. „Uklidněte se!“
„Uklidnit?“ Marie se otočila na Irenu, oči plné slz. „Moje nejlepší kamarádka mi právě oznámila, že čeká dítě s mým snoubencem. Jak se mám uklidnit?“
„Musíme to pochopit,“ snažila se Irena zachovat chladnou hlavu. „Jano, jsi si jistá, že jsi těhotná? A že je to Petrovo?“
„Ano,“ odpověděla Jana tiše. „Test je pozitivní. Po rozvodu jsem s nikým jiným nespala.“
„Nenapadlo tě nejdřív mluvit s Petrem a nedělat tady scénu?“ zeptala se Viktorie, která do té chvíle mlčela.
„Zkoušela jsem to,“ sklopila Jana hlavu. „Ale řekl, že je to můj problém, že lžu, že miluje jen Marii… Jenže já vím, že to tak není!“
Marie vzala Janin telefon a začala projíždět zprávy. S každou další obrazovkou jí tvář bledla víc.
„Tady nic není,“ řekla nakonec. „Jen obyčejné ‚ahoj‘, ‚jak se máš‘. Žádné přiznání, žádná zmínka o těhotenství.“
„Volal mi,“ dodala Jana potichu. „Nechtěl to psát.“
„Jak pohodlné,“ utrousila Kateřina jedovatě.
Marie dál listovala telefonem, až se její ruka najednou zastavila. Na displeji byla fotografie: Jana, napůl svlečená, v posteli. Marie tu postel okamžitě poznala. Byla přesvědčená, že je to jejich ložnice s Petrem.
„Kdy to bylo?“ zeptala se Irena.
„Ten den, kdy jsi odjela do Brna,“ odpověděla Jana. „Patnáctého dubna.“
Marie zavřela oči a pokusila se zkrotit srdce, které jí bušilo až v krku.
„Já jsem v Brně nebyla,“ řekla pomalu. „Odjet jsem nemohla, teta skončila v nemocnici. Zůstali jsme s Petrem doma a dívali jsme se na filmy.“
Jana namítla, že jí Petr tvrdil, že Marie pryč je.
„A ty jsi mu věřila?“ zeptala se Viktorie. „Nebo si to celé vymyslel?“
„Ne!“ vykřikla Jana. „Chodil ke mně domů. Tady je důkaz!“ A znovu strčila telefon před Marii.
Marie se do fotografie zadívala a pak se náhle rozesmála. Smích byl ostrý, nevěřícný, skoro bolestný.
„Bože můj,“ otřela si slzy, tentokrát od smíchu. „To není naše ložnice. To je tvůj byt. Na stěně jsou ty labutě, které sis přivezla z domu rodičů.“
Jana zamrkala a znovu pohlédla na snímek.
„A když se podíváš na datum,“ pokračovala Marie, „uvidíš, že ta fotka nebyla pořízená v dubnu, ale v únoru. Patnáctého druhý, ne patnáctého čtvrtý.“
V pokoji zavládlo těžké, dusivé ticho. Jana si pomalu sedla na pohovku a ramena jí poklesla.
„Takže jak to je?“ zeptala se Irena. „Lhala jsi nám všem?“
„Já…“ Jana si zakryla obličej rukama. „Test je pozitivní, ale nevím, kdo je otec. Po rozvodu jsem se vídala s několika muži. Když jsem zjistila, že jsem těhotná, dostala jsem strach. Nikdo z nich nechtěl nic vážného. Petr mi připadal hodný a spolehlivý a já si řekla, že by možná mohl být otcem.“
„Rozhodla ses, že by z něj byl dobrý táta,“ dopověděla Viktorie. „A tak jsi lhala, abys jim zničila vztah.“
„Ty jsi odporná,“ zašeptala Marie a v jejím hlase bylo víc bolesti než zlosti. „Považovala jsem tě za nejlepší kamarádku.“
„Byla jsem zoufalá,“ přiznala Jana se sklopenou hlavou. „Po rozvodu jsem sama, s dítětem, a teď ještě těhotná… Nevěděla jsem, co mám dělat.“
Irena si těžce povzdechla.
„Mohla jsi nás požádat o pomoc. Podržely bychom tě. Ale tohle…“
Marie už mlčky sbírala své věci.
„Kam jdeš?“ zeptala se Irena. „Je pozdě, radši tu zůstaň do rána.“
„Nemůžu tady být,“ řekla Marie a po tvářích jí stékaly slzy. „Zavolám si taxi a pojedu domů.“
„Jedu s tebou,“ rozhodla Irena bez váhání. „Nenechám tě samotnou.“
Jana seděla na pohovce a hlavu nezvedla.
„Marie, odpusť mi. Záviděla jsem ti tvoje štěstí… Prosím, odpusť.“
Marie se zastavila ve dveřích a otočila se.
„Zničila jsi nejen naše přátelství, ale i mou důvěru v lidi. Nevím, jestli ti někdy dokážu odpustit.“
V autě, které se řítilo noční silnicí, Marie mlčela a dívala se na světla mizící za oknem. Irena do jejího ticha nevstupovala. Chápala, že kamarádka teď potřebuje prostor, ne rady.
„Víš, čeho se bojím?“ prolomila Marie ticho po dlouhých minutách. „Na chvilku jsem tomu uvěřila. Zapochybovala jsem o Petrovi. O nás.“
„To je přirozené,“ odpověděla Irena měkce. „Když člověk uslyší něco takového, zaváhal by každý.“
„Ale já jsem neměla!“ Marie udeřila pěstí do kolena. „Znám Petra čtyři roky. Nikdy mi nedal důvod pochybovat. A pak přijde jedno obvinění a já jsem skoro připravená uvěřit zradě.“
„Byla jsi v šoku,“ položila jí Irena ruku na rameno. „Bude to dobré. Pravda si stejně vždycky najde cestu ven.“
„Ano,“ hořce se ušklíbla Marie. „Moje nejlepší kamarádka je zrádkyně, která byla ochotná rozbít moje štěstí kvůli vlastnímu prospěchu.“
„Jana udělala strašnou chybu,“ povzdechla si Irena. „Ale je zoufalá. Sama, s dítětem, bez opory…“
„Ty ji omlouváš?“ v Mariiných očích znovu vzplanul hněv.
„Ne,“ řekla Irena pevně. „Jen se snažím pochopit, jestli je v tom nějaký rozdíl.“
Ticho znovu vyplnilo celé auto. Řidič pustil rádio a z reproduktorů se linula tichá, teplá melodie, která se k jejich bolesti zvláštně nehodila a zároveň ji trochu změkčovala.
„Zavolám Petrovi,“ řekla nakonec Marie a vytáhla telefon. Petr hovor přijal téměř beze slov. Jen tiše poslouchal a pak slíbil, že se s ní za úsvitu sejde v parku, aby společně rozhodli, jak budou žít dál.