„Čekám dítě s tvým snoubencem,“ oznámila nejlepší kamarádka právě ve chvíli, kdy měla rozlučka se svobodou vrcholit smíchem a přípitky.
„Ty ses snad zbláznila! Tyhle šaty stojí skoro jako ojetá Škoda stodvacítka!“ Irena zůstala stát před cedulkou s cenou a mžourala na čísla, jako by se snad při druhém pohledu mohla změnit.
„Ne, blázen jsi ty, jestli si myslíš, že půjdu k oltáři v něčem, z čeho Petr neztratí řeč,“ prohlásila Marie a pomalu se otočila před obrovským zrcadlem, aby si nezamotala nádhernou vlečku pod nohy. „Svatba je jen jednou za život!“
„Doufejme,“ zamumlala Irena a ještě jednou sklopila oči k cenovce. „Ale vážně, Marie, proč za to utrácet tolik? Petr miluje tebe, ne tuhle krajkovou peřinu.“
Marie se najednou přestala usmívat. Ruce jí znehybněly na látce a v pohledu se objevilo něco těžkého.
„Když ti rodiče zmizí ze života, začneš chápat, jak moc záleží na každém okamžiku. Chci, aby ten den byl dokonalý. Aby se mamka s taťkou mohli shora dívat a být na mě pyšní.“
Irenu okamžitě zamrzelo, jak ostře před chvílí mluvila. Mariini rodiče zahynuli při autonehodě před třemi lety a od té doby Marie svou bolest schovávala za široký úsměv a lehkost, která často působila až příliš nacvičeně.
„Promiň,“ řekla Irena tiše, přistoupila k ní a objala ji tak opatrně, aby drahé šaty ani nepomačkala. „Jestli jsou tohle ty pravé šaty, pak za to stojí.“
„Je to vlastně legrační,“ ušklíbla se Marie a odhrnula si neposlušný pramen z čela. „Petr sám navrhl, ať vezmeme peníze z našeho cestovního fondu. Řekl, že Praha nám nikam neuteče, ale nevěsta v dokonalých šatech bude jen jednou.“
Irena se pousmála, když si Petra vybavila. Vysoký, klidný muž s laskavýma očima a trochu nesmělým úsměvem. S Marií působili jako dvě poloviny jedné mince: ona zářivá, prudká a plná života, on rozvážný, tichý a pevný.
„Ireno, já jsem tak šťastná,“ zašeptala Marie, když prodavačka odběhla pro závoj. „Někdy tomu skoro nemůžu uvěřit. Petr je to nejlepší, co mě kdy potkalo.“
„Hned po mně, samozřejmě,“ popíchla ji Irena a Marie se konečně zasmála.
„Samozřejmě! A když už jsme u toho, probereme rozlučku? Za dva týdny je to tady.“
„Všechno je zařízené,“ ujistila ji Irena, která si organizaci vzala na starost. „Malá chata za městem, bazén, sauna, karaoke a sedm tvých nejbližších kamarádek. A žádní striptéři, přesně jak sis přála.“
„To je možná škoda,“ mrkla Marie. „Jana by litovala, že po rozvodu pořád ještě hledá světlo na konci tunelu.“
„Pro Janu mám zvláštní překvapení,“ usmála se Irena.
Prodavačka se vrátila s krajkovým závojem a rozhovor se okamžitě stočil k délce, střihu a tomu, jak ho ve vlasech upevnit.
Domů se Irena vrátila unavená, ale spokojená. Marie si definitivně vybrala šaty i doplňky a zbývalo už jen doladit poslední svatební drobnosti. Když si pak dopřála horkou koupel, v duchu si procházela plán rozlučky, která je čekala už příští víkend.
Sotva vyšla z koupelny, zapípal jí telefon. Hana, další kamarádka, psala, že nepřijede, protože jejímu synovi vyskočila horečka.
„To je škoda,“ povzdechla si Irena a odepsala jí přání brzkého uzdravení. Něco v ní napovídalo, že to nebude poslední omluva.
Ráno volala Lenka. Omlouvala se, že ji z práce jednoduše nepustí.
„Nic si z toho nedělej,“ konejšila ji Irena. „Hlavní je, že na svatbě budeme všechny.“
V pátek večer, když Irena vyrazila starou Avií naloženou jídlem a pitím, zůstaly ze sedmi pozvaných kamarádek jen čtyři: ona, Jana, Kateřina a Viktorie. Marie si tím však náladu pokazit nenechala.
„Méně lidí, více vzduchu,“ prohlásila, když se usadila vedle Ireny na předním sedadle. „A hlavně více šampaňského na každou!“
Jana, rozvedená kamarádka, už vytahovala z tašky láhev sektu a rozlévala ho do plastových kelímků.
„Na nevěstu!“ zvolala. „Na nejkrásnější, nejšťastnější a největší klikařku!“
„A na jejího úžasného ženicha,“ přidala se Kateřina, která s Petrem pracovala ve stavební firmě. „Takového chlapa by brala každá.“
„Mně se takové štěstí vyhnulo,“ povzdechla si Jana. „Můj bývalý byl obyčejný hajzl.“
„Ne všichni muži jsou stejní,“ namítla Irena mírně. „Petr takový není.“
„Přesně,“ přitakala Marie. „Někdy mám pocit, že si ho ani nezasloužím. Včera jsem přišla domů a on už měl hotovou večeři, zapálené svíčky a otevřené víno. A pak mi řekl: ‚Kvůli svatbě se tolik honíš, dneska už jen odpočívej.‘“
„To je muž,“ pronesla Viktorie s lehkou závistí. „Ten můj nezvládne ani míchaná vajíčka.“
Hovor se brzy stočil k mužským přednostem a slabinám, a když Avie dorazila k menší dvoupatrové chatě u jezera, láhev sektu byla skoro prázdná a nálada o poznání veselejší.
Chata, kterou Irena pronajala, byla prostorná a útulná. Dole se rozkládala velká kuchyň spojená s obývákem a terasou, na níž stála vyhřívaná koupací káď. Nahoře byly tři ložnice a sauna.
„Páni!“ vydechla Marie, když si místo prohlížela. „Ty ses překonala, kamarádko.“
Irena se hrdě usmála. Skoro měsíc hledala ideální místo pro rozlučku: pěknou přírodu, vodu, možnost grilování a naprosté soukromí.