„Buď tvoje maminka odejde, nebo se rozvedeme,“ vyslovil Petr nakonec větu, která v něm zrála po každé její další poznámce, po každém zásahu do jejich života.
„Jak dlouho na tebe ještě mám čekat? Přijdeme pozdě!“ Lenka stála v předsíni, přenášela váhu z jedné nohy na druhou a každou chvíli kontrolovala hodinky.
„Už jdu, jen si srovnám kravatu,“ ozval se Petr z ložnice. „Mimochodem, mohli jsme být dávno pryč, kdyby sis třikrát nepřevlékala šaty.“
„Prosím tě, nezačínej,“ odsekla Lenka podrážděně. „Na tvém firemním večírku chci vypadat slušně, ne jako šedá myš.“
Petr se objevil ve dveřích a ještě si dotahoval uzel na kravatě. Bylo mu pětačtyřicet, pořád měl pevnou postavu, jen na spáncích mu už prosvítaly stříbrné nitky.
„Vypadáš skvěle vždycky,“ řekl Petr tišeji. „Hlavně když nejsi nervózní.“
Lenka se nadechla, že něco odpoví, ale právě v tu chvíli vyšla z kuchyně její matka, paní Marie Novotná, s hrnkem čaje v ruce.
„Kam se takhle vystrojení chystáte?“ zeptala se a přejela nás zkoumavým pohledem.
„Petr má firemní večírek, mami. Říkala jsem ti to už ráno,“ připomněla Lenka a upravila si náušnice.
„Ach tak, zapomněla jsem,“ usrkla si Marie. „A proč tak pozdě? Vždyť už bude osm.“
„Právě proto spěcháme,“ snažil se Petr mluvit klidně, i když mu uvnitř všechno vřelo. „Lenko, objednáme taxi? Nebo pojedu autem?“
„Radši taxi, ať si můžeš taky trochu odpočinout,“ řekla Lenka a sáhla po telefonu.
„To je rozumné,“ vložila se do toho Marie. „Muži jsou vždycky první, když se má pít, ale jakmile jde o odpovědnost, najednou by se nejradši schovali.“
Petr zatnul zuby a začal v duchu počítat do deseti. Každá tchynina věta zněla jako výčitka, i kdyby mluvila jen o počasí.
„Mami, prosím,“ zašeptala Lenka a věnovala manželovi omluvný pohled.
„Dobře, dobře, už mlčím,“ ustoupila Marie zpátky do kuchyně, jenže dveře nechala pootevřené, aby jí neuniklo ani slovo.
„Taxi tu bude za pět minut,“ oznámila Lenka a schovala mobil do malé večerní kabelky.
„Dobře,“ vzal Petr sako. „Máš klíče?“
„Ano, mám všechno.“
Z kuchyně se znovu vynořila tchyně.
„A kdy se vrátíte? Mám na noc zamykat na dva západy?“
„Nezamykej, mami. Máme klíče.“
„A co když je ztratíte? Nebo toho vypijete moc?“ podívala se skepticky na zetě.
„Klíče neztratíme,“ usekl Petr. „A vím, kdy mám dost.“
„To říkají všichni, a potom…“
„Nebuďte dlouho!“ zavolala za nimi Marie, když odcházeli.
V taxíku Lenka sevřela manželovu ruku.
„Promiň za mámu. Ona má jen strach.“
„Jistě,“ odpověděl Petr a díval se z okna. Temná pražská ulice, světla lamp a lidé spěchající po chodnících mu připadali svobodnější než on. Někdy měl chuť splynout s touhle cizí večerní řekou a prostě jít, bez pocitu, že někdo hodnotí každý jeho krok.
Před třemi měsíci se k nim Marie nastěhovala po smrti Lenčina otce. „Jen na čas,“ říkala tehdy Lenka, „než si maminka zvykne být bez táty.“ Jenže dočasné řešení se nenápadně změnilo v trvalý stav a jejich třípokojový byt na Vinohradech se den ode dne víc podobal těsné kleci.
Firemní večírek se konal v restauraci v centru Prahy. Vkusný interiér, živá hudba, kolegové ve slavnostním oblečení — všechno slibovalo příjemný večer. Petr se pomalu uvolnil, bavil se se zaměstnanci i jejich partnery. Lenka v tmavě modrých šatech zářila a s lehkostí si získávala všechny okolo.
„Máte opravdu výjimečnou ženu,“ řekl u baru ředitel firmy, pan Karel Dvořák. „Skutečná dáma.“
„Děkuju,“ odpověděl Petr hrdě a podíval se na Lenku, která živě rozmlouvala s ředitelovou manželkou. „Měl jsem štěstí.“
„Jak dlouho jste spolu?“
„Patnáct let. V dubnu budeme mít výročí.“
„No vida,“ kývl Karel uznale. „To už je pořádný kus života. A děti máte?“
„Ne,“ zavrtěl Petr hlavou. „Nepovedlo se.“
Bylo to citlivé místo. S Lenkou se dlouho snažili, chodili po vyšetřeních, podstupovali léčbu. Lékaři jen krčili rameny: všechno je v pořádku, chce to čas. Později Lenka řekla, že jim bude dobře i ve dvou, a Petr se naučil tu větu přijímat, i když ho občas bolela.
Večer plynul dál. Petr vypil dvě sklenky vína, ne víc; míru znal vždycky, ať si tchyně myslela cokoli. K jedenácté se už chystal domů.
„Nemohli bychom ještě zůstat?“ navrhla Lenka. „Teprve jsme začali tančit.“
„Tak ještě půl hodiny a pak pojedeme,“ souhlasil Petr. „Zítra je normální pracovní den.“
Lenka se usmála a odtáhla ho na parket. Při pomalé hudbě se pohybovali tak, jako kdysi, když byli mladší a nic jim nepřipadalo neřešitelné. Petr ji držel u sebe, vdechoval vůni jejího parfému a na krátkou chvíli si říkal, že to snad není tak zlé. Tchyně v bytě? Vždyť spousta lidí žije s rodiči pod jednou střechou.
Domů dorazili kolem půlnoci. V bytě se svítilo, i když oba doufali, že Marie už dávno spí.
„No konečně jste se ukázali,“ ozval se tchynin hlas, sotva překročili práh. „Už jsem přemýšlela, jestli nemám volat policii.“
„Mami, prosím tě,“ povzdechla si unaveně Lenka. „Byl to obyčejný firemní večírek.“
„Za mých časů se slušní lidé takhle pozdě domů nevraceli,“ sevřela Marie rty. „A z tebe je cítit alkohol, Petře.“