Na Pražské konzervatoři žila Eliška Marková téměř jen hudbou. Od dětství pro ni existovaly hlavně dvě jistoty: maminka a klavír. Bylo jí osmadvacet, nebyla vdaná, kdysi se krátce vídala s kolegou z oboru, jenže jejich cesty se tiše rozešly. Když jsou dva lidé nadaní a oba zavření ve vlastním světě, někdy je i láska příliš složitá.
Poslední tři měsíce se však scházela s Ondřejem, advokátem, kterého potkala úplnou náhodou v malé kavárně kousek od konzervatoře. Ten den se jí nechtělo vracet domů. Maminka nedávno zemřela a ticho v bytě na Vinohradech na ni padalo tak těžce, až se jí svíral hrudník.
„Vypadáte smutně,“ oslovil ji Ondřej, když k ní přistoupil se šálkem kávy v ruce. Už chvíli ji pozoroval od vedlejšího stolku. „Jmenuju se Ondřej. A vy?“
Byla krásná, ale jakoby vzdálená všemu kolem, a právě proto se odhodlal promluvit.
„Eliška,“ odpověděla tiše a pokusila se o nepatrný úsměv.
Začali se vídat čím dál častěji. Ondřej u ní mnohdy zůstával přes noc a brzy dokonce přišla i žádost o ruku, ale Eliška nedokázala říct ano.
„Ještě to nemůžu slíbit, Ondřeji. Sotva jsem pochovala maminku.“
Matka ji vychovala sama. Eliška nikdy nepoznala svého otce, nevěděla, kdo je ani kam se ztratil. Neptala se, protože vycítila, že to maminku bolí. Teď, když zůstala sama, se smutek mísil s prázdnotou a v jejích myšlenkách se stále častěji objevovala otázka, zda by ho neměla zkusit najít.
„Ani nevím, co vlastně cítím,“ přiznala jednou Ondřejovi. „Nikdy jsem ho neviděla. Co když o mě nebude stát?“
Eliška byla celý život chráněná maminčinou péčí. Nikdy se pořádně nenaučila řešit účty, úřady ani papíry. Maminka ji přitom nejednou napomínala:
„Eliško, tohle se musíš naučit. Co budeš dělat, až tu jednou nebudu? Jsi úplně odtržená od obyčejného života.“
„Ale ty to přece zvládáš tak dobře, mami. Proč bych se tím měla trápit?“ smála se tehdy.
Jenže život nebývá laskavý ani předvídatelný. Maminka náhle onemocněla a za pár týdnů bylo po všem. Lékaři jen bezmocně krčili rameny.
„Postupovalo to příliš rychle. Nejspíš příznaky tajila, nechtěla vás znepokojovat.“
Ondřej byl všímavý muž. Když poprvé vstoupil do Eliščina bytu, zarazily ho drahé obrazy, které visely na stěnách. Eliška s nimi vyrůstala a nikdy jim nepřikládala význam. On však okamžitě pochopil, že nejde o obyčejnou výzdobu.
Večer hrávala Eliška na klavír a připravovala se na koncerty, zatímco Ondřej ji poslouchal, nebo alespoň předstíral, že poslouchá. Ve skutečnosti už dávno pochopil, že by z jejího života mohl vytěžit mnohem víc než jen něhu. Prohrabával maminčiny dokumenty a dopisy. Jedinou blízkou příbuznou byla teta Marie, která žila s manželem na jižní Moravě. Ondřej si proto umínil, že si Elišku vezme co nejrychleji, protože byla jedinou dědičkou.
Její váhání ho dráždilo. Znala ho krátce a pochybovala, zda spolu opravdu mají budoucnost. On však nepolevoval a stále víc ji tlačil ke svatbě. Když vycítil, jak moc touží poznat otce, rozhodl se tu touhu využít.
Jednoho dne oznámil:
„Dnes večer k nám přijdou hosté. Zastavíme se pro sekt.“
„Hosté? Jací?“
„Našel jsem tvého otce.“
„Ondřeji, vážně? Je tady v Praze? Vždycky jsem si představovala, že žije někde v cizině.“
„Je tady.“
Půl hodiny po návratu domů zazvonil zvonek. Ondřej šel otevřít a Eliška uviděla vysokého tmavovlasého muže.
„Moje dcero,“ zvolal a sevřel ji v náručí. „Jsi nádherná. Jmenuju se Viktor Pánek.“
Její druhé jméno skutečně znělo Pánková. Mluvili spolu celé hodiny.
„S tvou maminkou jsme se rozešli, ale nikdy mi neřekla, že čeká dítě.“
Ondřej využil vhodné chvíle a pronesl:
„Viktore, za těchto okolností vás mohu požádat o ruku vaší dcery?“
Eliška, stále ohromená tím, co se právě dělo, mlčela a váhala.
„Jestli tě Ondřej miluje, dávám vám požehnání,“ usmál se Viktor. „A budu čekat pozvánku na svatbu.“
Od té doby se Viktor u Elišky objevoval často. Přesto se od něj o vztahu s maminkou dozvěděla jen velmi málo, pouze to, že jejich známost byla krátká.
Pozvánku poslala také tetě Marii a jejímu muži. Přijeli dřív, aby pomohli s přípravami na svatbu. Jednoho večera se znovu rozezněl zvonek.
„Ach, ta cesta vlakem byla nekonečná,“ povzdechla si Marie, když Elišku objímala.
Seznámili se s Ondřejem, který se vzápětí omluvil, aby Eliška mohla být s rodinou o samotě.
„Teto Marie, našla jsem tátu… vlastně Ondřej ho našel.“
„Jak se jmenuje?“
„Viktor Pánek. Moje druhé jméno je Pánková.“
Marie si vyměnila ustaraný pohled se svým mužem.
„Propánakrále,“ zašeptala.
„Co se děje?“
„Tvůj otec se nejmenuje Viktor. Jmenuje se Jan. Jan Bartoš. V rodném listě otce uvedeného nemáš. To druhé jméno si tvoje maminka vymyslela. Eliško, já vím všechno. Nechtěla, abys to znala. Tvůj otec je Jan Bartoš, děkan tvé hudební školy.“
„Jan Bartoš? Můj profesor klavíru? Tak kdo je potom Viktor Pánek?“
„Na to se musíme zeptat Ondřeje. Proč sehrál takové divadlo? Už jsi vyřídila dědictví? Je to skoro půl roku, co Hana zemřela.“
„Ještě ne. Myslela jsem, že jde hlavně o byt…“