„Bože, Eliško, ty jsi tak důvěřivá. Tvoji prarodiče byli zámožní. Ty obrazy mají obrovskou cenu. Tvoje maminka měla na účtu značné peníze. A protože my s manželem děti nemáme, budeš jednou dědit i po nás.“
Eliška svatbu zrušila. O penězích nikdy nepřemýšlela, ale teď najednou pochopila, proč Ondřej tak spěchal.
„Teto Marie, ví Jan Bartoš, že existuju?“
„Neví. Jeho matka mu domluvila sňatek a rozdělila ho s tvojí maminkou. Hana zjistila, že je těhotná, až po jejich rozchodu. Jan se oženil s jinou ženou v přesvědčení, že Hana šla dál. Ona mu to nikdy neřekla.“
Ten večer čekal Ondřeje tvrdý náraz. Eliška mu sbalila věci. Před tetou Marií a jejím manželem odešel bez odporu, protože pochopil, že jeho hra skončila.
„Cítím úlevu,“ přiznala Eliška. „Něco na Ondřejovi mi od začátku nesedělo.“
Druhý den ji Marie přivítala zprávou.
„Dnes večer přijde návštěva.“
„Kdo zase?“
„Uvidíš.“
Když zazvonil zvonek, Marie se vrátila do pokoje s Janem Bartošem.
„Bože můj, ty jsi celá já,“ řekl profesor hudby a rozpřáhl ruce. „Odpusť mi, Eliško. Neměl jsem tušení.“
Mluvili spolu až dlouho do noci. Eliška se dozvěděla, že má nevlastního bratra, vojáka, který slouží v zahraničí.
„Lásku k hudbě jsi zdědila jen ty,“ řekl Jan něžně. „Jsem na tebe tak pyšný.“
„Tak už vím, odkud ji mám,“ usmála se Eliška.
Časem si našla cestu nejen k otci, ale i k jeho ženě a později také k nevlastnímu bratrovi, když přijížděl domů na návštěvy.
O rok později se Eliška provdala za Davida, syna Janova dávného přítele. Učil ekonomii na univerzitě a zamiloval se do ní hned při prvním setkání.
Marie s manželem byli na svatbě také a měli radost, že David je klidný, poctivý a spolehlivý muž.
Nakonec Eliška pochopila, že pravda, i když bolí, je mnohem milosrdnější než lež. Rodina, ať nalezená nebo zděděná, byla tím největším bohatstvím.