Co sis vlastně představoval, když jsi utekl k mladší ženě? Že Lenka bude stát u okna a vyhlížet tě? Takhle mě beze slitování zahanbila sousedka.
Stál jsem před dveřmi bytu, který mi kdysi připadal samozřejmý, a já, Pavel, jsem se dlouho nedokázal přinutit zmáčknout zvonek. Za ten rok, kdy jsem žil s jinou ženou, se mi nepodařilo vytěsnit vůni domova ani měkké teplo, které mě v těch pokojích obklopovalo tolik let.
Nakonec jsem se nadechl a prstem stiskl staré tlačítko. Za dveřmi se ozval důvěrně známý cinkavý tón. Srdce mi vyskočilo až do krku, jako bych právě doběhl několik ulic bez zastavení.
Tehdy jsem odešel hanebně, skoro jako zloděj. Chtěl jsem po sobě nechat jen lístek: Promiň, zamiloval jsem se do jiné, odcházím. Jenže Lenka se toho dne vrátila z práce dřív a přistihla mě, jak skládám věci do tašky.
Koktal jsem, polykal slova a nebyl schopný dát dohromady jedinou normální větu, zatímco ona na mě hleděla překvapeně a bolestně zároveň. Ale neřekla ani slovo.
Já jsem nakonec nechal část věcí být, škubl zipem na cestovní tašce tak prudce, až mi jezdec zůstal v ruce, a vyběhl na chodbu. Na stole jsem nechal peníze pro Lenku a holky, aspoň na první dobu.
S Lenkou jsme se vzali před patnácti lety. Byla to láska? Asi ano. Všechno se tehdy poskládalo snadno, bez odporu. Po babičce mi zůstal pěkný byt, a právě tam jsme se po svatbě nastěhovali. Za pár let se nám narodila první dcera.
Já měl slušné místo ve velké firmě, Lenka se starala o dítě a domácnost. K tomu dálkově studovala.
Později si k pedagogickému vzdělání dodělala ještě logopedii a nastoupila do stejné mateřské školy, kam začala chodit naše dcera. O několik let později k nám přibyla druhá holčička.
Známí o nás říkali, že jsme ukázková rodina. Možná měli pravdu: nehádali jsme se, doma nebývaly výbuchy ani velké scény. Lenka byla skvělá hospodyně, uměla uvařit, udržet pořádek, věnovala se dětem a, musím přiznat, nezapomínala ani na mě. Měl jsem všechno, a přesto se ve mně začala usazovat prázdnota.
Před dvěma lety se v mém životě objevila Bára. Ve skutečnosti se jmenovala Alžběta, jenže se představovala zásadně jako Bára a trvala na tom, aby jí tak říkali všichni.
Jakmile nastoupila do našeho oddělení, mužská část kanceláře si jí všimla téměř okamžitě.
Zpočátku jsem ji přehlížel. Pak přišel firemní výjezd do přírody, Bára si v autobuse sedla vedle mě, dali jsme se do řeči a všechno se rozběhlo tak rychle, že jsem to ani nestačil zastavit.
Úloha milenky Báře nestačila. Jednoho dne mi položila nůž na krk: buď ona, nebo rodina. Rozvádět jsem se vlastně nechtěl, ale její neústupnost mi tehdy lichotila. A tak jsem odešel k ní.
Sám sebe jsem pořád považoval za slušného chlapa. Lenku ani děti jsem z bytu nevyhnal. Výživné jsem posílal pravidelně na její účet.
S dcerami jsem se nesetkával ne proto, že bych nechtěl. Stýskalo se mi. Jen jsem nevěděl, co jim říct, jak se omluvit a čím vysvětlit vlastní zbabělost.
První půlrok s Bárou byl oslnivý: skoro každý večer kavárny, setkání s jejími přáteli, víkendy na chalupě jejích rodičů. Bára se celým srdcem chystala na svatbu.
Jednou jsem v koupelně vynášel odpadky a mezi kapesníky jsem uviděl použitý test. Dvě čárky.
Dítě? Naše? Moje a Bářino? Ta představa mě zároveň rozechvěla i zarazila, protože jsem si Báru jako matku nedovedl vůbec představit.
„Chystáš pro mě překvapení?“ zeptal jsem se jí večer.
„Překvapení?“ odpověděla otázkou a usmála se tím svým hravým úsměvem. „Miláček chce překvapení? Jakékoliv přání splním!“
„Ne, tohle nemyslím. V koupelně jsem něco našel. Vím, že čekáš dítě,“ přiznal jsem a objal ji.
Odtáhla se stranou.
„Aha, tohle. Nelámej si s tím hlavu. Už jsem to vyřešila.“
„Vyřešila? Jak to myslíš?“ nechápal jsem.
„No tak, nechovej se jako kluk. Jaké dítě zrovna teď? Svatba je za dveřmi! Nepůjdu přece na matriku s břichem. A dovolená je zaplacená. Mám se na líbánkách trápit nevolnostmi? Ani náhodou.“
„Takže ty…“
„Ano, pochopil jsi správně. Miminko už není,“ řekla Bára vyzývavě.
Mlčel jsem. Nedokázal jsem uvěřit, že něco takového opravdu udělala.
Od toho dne mezi námi vznikla prasklina. Díval jsem se na ni jinýma očima a najednou jsem viděl vypočítavou, chladnou ženu, která by jednou dokázala překročit i mě, kdyby se jí to hodilo.
Čím dál častěji jsem myslel na nenarozené dítě a s tím se mi začala vracet Lenka. V mojí první rodině bylo všechno jiné. Nadcházející svatba mě přestala těšit a v jednu chvíli jsem v sobě jasně pocítil, že rozvod byl omyl. Život s Bárou byl ještě větší.
Nakonec jsem sebral zbytky odvahy, měsíc před svatbou sbalil tutéž cestovní tašku a za Bářina křiku a proklínání za sebou zabouchl dveře.
Zvonek jsem zmáčkl znovu, ale v bytě zůstalo ticho. Vytáhl jsem klíče, které jsem po celou dobu nosil v peněžence. Otočil jsem zámkem. Vešel jsem do předsíně a ze zvyku rozsvítil.
V pokojích bylo prázdno. Nikde nikdo. Vypadalo to, jako by tu už dlouho nikdo nebydlel. Kde je Lenka? Kde jsou holky? honilo se mi hlavou, když jsem otevíral prázdné skříně.
Vyšel jsem na chodbu a zazvonil u dveří naproti. Za nimi se ozvaly kroky.
„Kdo je tam?“ zeptala se nevrle sousedka, paní Růžena, starousedlice z domu a dávná kamarádka mojí zesnulé babičky.
„Teto Růžo, to jsem já, Pavel,“ řekl jsem roztřeseným hlasem a srdce mi bušilo jako splašené.
Dveře se prudce otevřely. Starší žena si otřela ruce do zástěry a zalapala po dechu.
„Proboha živého! Pavle, jsi to ty? Ty ses vrátil?“
„Já, teto Růžo. Vrátil jsem se. Nevíte, kde jsou moji?“
„Pojď dál, nebudeš tady přešlapovat na chodbě,“ řekla a ustoupila stranou. Vešel jsem.
Seděl jsem u jejího starého kuchyňského stolu a ponurě na ni hleděl.
„A co sis čekal, když jsi odešel za mladou? Že na tebe manželka bude čekat?“ neodpustila si teta Růža, sotva dosedla na svou stoličku.
„Ne, Pavle, tvoje Lenka odjela. Vzala děti a našla si práci v obci v jiném kraji. O byt se starám já. Lenka mi pravidelně posílá peníze na poplatky, s tím je všechno v pořádku.“
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala:
„Kdyby bylo po mém, jednu bych ti vrazila. Co ti chybělo? Opustil jsi děti, vyměnil ženu za… Pánbůh mi odpusť. A teď se vracíš proč? Nevyšlo ti to s tou mladou?“
„Nevyšlo, teto Růžo,“ odpověděl jsem zachmuřeně a vstal. „Půjdu. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval.“
„Kam bys šel!“ vyštěkla najednou přísně. „Sedni si! Ještě jsem neskončila. Kdyby to viděla tvoje babička, hanbou by se propadla!“
Posadil jsem se a sklopil oči.
„Dám ti Lenčinu adresu i nové číslo,“ vydechla. „Ale musíš něco vědět. Porodila dítě. Kluka.“
Trhl jsem sebou.
„Cože? Jaké dítě?“
„Takové, Pavle! Byla těhotná, když jsi utekl. Zjistila to zrovna tehdy. Jenže ty ses otočil na podpatku, tak ti nic neřekla.“
„A já bych ti to taky neřekla! Ať si žije, jak uzná za vhodné. Jenže teď to má těžké. Výplata není velká, musí platit hlídání a sama chodí do práce.“
„A peněz, které posíláš dětem, se ani nedotkne. Posílá mi jen na byt. Tak je to, Pavlíku. Teď přemýšlej sám, co uděláš.“
Chytil jsem se oběma rukama za hlavu. Paní Růžena mlčela také. Potom jsem vstal a chraplavě ze sebe dostal:
„Děkuju, teto Růžo,“ a odešel jsem.
Vrátil jsem se do bytu, prošel do pokoje, který kdysi býval náš s Lenkou, a zastavil se u okna. Nad ospalým městem se třpytily stovky světel. Každé z nich jako by na mě mlčky hledělo s výčitkou.
Když jsem už usínal, zůstala mi v hlavě jediná myšlenka:
Jen aby mi odpustila. Jen aby to jednou dokázala.
Stíny ztraceného štěstí se nade mnou zavřely tiše, na hranici světla a tmy.