Vyšel jsem na chodbu a zazvonil u dveří naproti. Za nimi se ozvaly kroky.
„Kdo je tam?“ zeptala se nevrle sousedka, paní Růžena, starousedlice z domu a dávná kamarádka mojí zesnulé babičky.
„Teto Růžo, to jsem já, Pavel,“ řekl jsem roztřeseným hlasem a srdce mi bušilo jako splašené.
Dveře se prudce otevřely. Starší žena si otřela ruce do zástěry a zalapala po dechu.
„Proboha živého! Pavle, jsi to ty? Ty ses vrátil?“
„Já, teto Růžo. Vrátil jsem se. Nevíte, kde jsou moji?“
„Pojď dál, nebudeš tady přešlapovat na chodbě,“ řekla a ustoupila stranou. Vešel jsem.
Seděl jsem u jejího starého kuchyňského stolu a ponurě na ni hleděl.
„A co sis čekal, když jsi odešel za mladou? Že na tebe manželka bude čekat?“ neodpustila si teta Růža, sotva dosedla na svou stoličku.
„Ne, Pavle, tvoje Lenka odjela. Vzala děti a našla si práci v obci v jiném kraji. O byt se starám já. Lenka mi pravidelně posílá peníze na poplatky, s tím je všechno v pořádku.“
Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala:
„Kdyby bylo po mém, jednu bych ti vrazila. Co ti chybělo? Opustil jsi děti, vyměnil ženu za… Pánbůh mi odpusť. A teď se vracíš proč? Nevyšlo ti to s tou mladou?“
„Nevyšlo, teto Růžo,“ odpověděl jsem zachmuřeně a vstal. „Půjdu. Omlouvám se, že jsem vás obtěžoval.“
„Kam bys šel!“ vyštěkla najednou přísně. „Sedni si! Ještě jsem neskončila. Kdyby to viděla tvoje babička, hanbou by se propadla!“
Posadil jsem se a sklopil oči.
„Dám ti Lenčinu adresu i nové číslo,“ vydechla. „Ale musíš něco vědět. Porodila dítě. Kluka.“
Trhl jsem sebou.
„Cože? Jaké dítě?“
„Takové, Pavle! Byla těhotná, když jsi utekl. Zjistila to zrovna tehdy. Jenže ty ses otočil na podpatku, tak ti nic neřekla.“
„A já bych ti to taky neřekla! Ať si žije, jak uzná za vhodné. Jenže teď to má těžké. Výplata není velká, musí platit hlídání a sama chodí do práce.“
„A peněz, které posíláš dětem, se ani nedotkne. Posílá mi jen na byt. Tak je to, Pavlíku. Teď přemýšlej sám, co uděláš.“
Chytil jsem se oběma rukama za hlavu. Paní Růžena mlčela také. Potom jsem vstal a chraplavě ze sebe dostal:
„Děkuju, teto Růžo,“ a odešel jsem.
Vrátil jsem se do bytu, prošel do pokoje, který kdysi býval náš s Lenkou, a zastavil se u okna. Nad ospalým městem se třpytily stovky světel. Každé z nich jako by na mě mlčky hledělo s výčitkou.
Když jsem už usínal, zůstala mi v hlavě jediná myšlenka:
Jen aby mi odpustila. Jen aby to jednou dokázala.
Stíny ztraceného štěstí se nade mnou zavřely tiše, na hranici světla a tmy.