Když se můj syn nedávno odstěhoval do vlastního bytu, doma se najednou rozhostilo ticho, na které jsem nebyla připravená. V devětačtyřiceti přece člověk ještě neodkládá život do skříně, a tak jsem si řekla, že zkusím internetové seznamování. Stáhla jsem si aplikaci a vyplnila profil.
S Pavlem jsme si padli do oka skoro okamžitě. Bylo mu dvaapadesát. Psát uměl slušně, bez hloupých překlepů, bez laciných narážek a bez té protivné vlezlosti, která člověka otráví po třech větách. Už tím mě vlastně mile překvapil.
Třetí den dopisování mi ale poslal hotové prohlášení o svém životním nastavení. Byla to dlouhá zpráva, tvrdá, přímočará a napsaná tak jasně, že se mezi řádky nedalo hledat nic skrytého.
„Hano, pojďme si to říct rovnou,“ stálo na displeji. „Mám za sebou dlouhé manželství a hodně těžký rozvod. Děti jsou dospělé, žijí si po svém. Teď bych konečně rád žil taky trochu pro sebe. Ve vztahu potřebuju svobodu. Nechci, aby ode mě někdo pořád něco čekal, vysával mi energii a dělal scény. Hledám dospělou, rozumnou ženu.
A řeknu to bez obalu: ženské rozmary platit nebudu. Parfémy, šaty, kosmetika, kadeřník a podobné věci nejsou moje parketa. Chci klidný, rovnocenný vztah.“
Přečetla jsem si jeho zprávu dvakrát. Upřímně? Podobná prohlášení mě už dávno neděsí. Spíš je beru jako výhodu. Mám normální práci, dokážu si zaplatit, co potřebuji, a nikdy mě nenapadlo hledat si muže jen proto, aby mi sponzoroval kabelku nebo večeři.
Otevřenost a jasně daná pravidla? Proč ne. Sama jsem už měla dost her, polopravd, skrytých očekávání a lidí, kteří se v začátcích tváří jako někdo úplně jiný, než kým ve skutečnosti jsou.
„Rozumím ti, Pavle,“ odepsala jsem mu. „Mně je taky blízká jednoduchost a upřímnost. Vypočítavost nesnáším. Můžeme se sejít a v klidu si popovídat.“
Domluvili jsme se na sobotu odpoledne.
Když tak důrazně mluvil o rovnosti a o tom, že nechce zbytečná očekávání, rozhodla jsem se mu přesně to dopřát. V té nejčistší podobě. Nechtěla jsem z obyčejného denního setkání dělat módní přehlídku ani generálku na slavnostní večer ve Stavovském divadle. Žádné hodiny před zrcadlem, žádné rituály, žádné drama kolem skříně.
Vzala jsem si oblíbené modré džíny, jednoduché tričko a přes něj šedou kostkovanou košili. Na nohy pohodlné tenisky. Vlasy jsem stáhla gumičkou do úhledného, praktického culíku.
Jakmile jsme se dali do řeči, poměrně rychle jsem zjistila, že proti mně sedí opravdu zajímavý muž. První schůzky bývají často buď trapně tiché, nebo připomínají výslech o bývalých partnerech. Tady to bylo jiné. Rozhovor plynul lehce, přirozeně, skoro bez hluchých míst.
— Viděla jsi tu poslední inscenaci v Městském divadle? — zeptal se, zatímco si nožem opatrně ukrojil kousek koláče. — Režisér to s těmi kulisami podle mě přehnal. Myšlenka byla výborná, ale provedení trochu ujelo. S klasikou se nemá zacházet tak svévolně.
— Viděla, — přikývla jsem a odsunula prázdný talířek po salátu. — S kulisami máš pravdu, byly sporné. Ale hlavní herec to celé podržel. Měl úžasnou mimiku, dokázal rozesmát sál skoro z ničeho.
— Přesně! To jsem si říkal taky! — ožil. — A ta scéna s dopisem? To bylo zahrané naprosto mistrovsky.
Mluvili jsme o knihách, dotkli se nových vědeckých zpráv, přeskakovali z jednoho tématu na druhé. Pavel se choval zdvořile, nenaléhal, neskákal mi do řeči, poslouchal pozorně a bylo vidět, že ho skutečně zajímá, co si myslím.
Bylo mi s ním překvapivě klidně. A lehce. Dokonce jsem se přistihla, že už v duchu přemýšlím, kam bychom mohli zajít příště.
Potom číšnice přinesla účet v malé dřevěné krabičce a položila ho na kraj stolu. Pavel k němu ani nenatáhl ruku. Jen se napil vody ze sklenice a podíval se na mě tázavým pohledem.
— Svůj salát a dezert si zaplatím sama, — řekla jsem a vytáhla z kabelky kartu.
Moje útrata byla směšně nízká, něco kolem dvou stovek. Pavel spokojeně kývl, vytáhl ze staré kožené peněženky hotovost za svou kávu a koláč a položil ji do krabičky. Ani náznak galantního gesta. Ani sebemenší pokus ženu pozvat.
Jenže mě se to nijak nedotklo. Jsme dospělí lidé a v podstatě jsme si to přece vyjasnili předem. Už v dopisování řekl, že za nikoho platit nechce. Všechno bylo férové, bez překvapení a bez skrytých nároků.
Vyšli jsme z kavárny do chladnější ulice, mile se rozloučili u vstupu do metra a každý odjel domů. Bylo mi příjemně. Měla jsem pocit, že se po dlouhé době objevilo opravdu dobré seznámení, po kterém člověk nezavře aplikaci s otráveným povzdechem, ale naopak čeká, co bude dál.
Doma jsem si sundala tenisky, pověsila košili i tričko na ramínka do skříně. V tu chvíli mi v kapse džínů krátce zavibroval telefon.
Vytáhla jsem ho s tím příjemným očekáváním, že uvidím něco jako: „Děkuju za hezké odpoledne, jsi skvělá společnice, rád bych tě zase viděl.“
Jenže na displeji svítila dlouhá zpráva od Pavla. Začala jsem číst a s každým dalším řádkem jsem cítila, jak se mi obočí samým úžasem zvedá výš a výš.