„Hano, napíšu ti to přímo. Z našeho setkání jsem hodně zklamaný. Čekal jsem krásnou, upravenou ženu, ale ty ses ani nepokusila udělat dojem. Přišla jsi v obyčejném tričku a v teniskách! Nebyl z tebe cítit ani parfém! Žena má být svátkem, má potěšit oko svého muže. Ty jsi vypadala, jako bys jen vyběhla vynést odpadky. S takovým přístupem k sobě a ke svému vzhledu se nikomu líbit nebudeš. Promiň za upřímnost, ale očividně se k sobě nehodíme.“
Moje dobrá nálada zmizela v jediné vteřině, jako kdyby nikdy neexistovala. Zůstala po ní jen křivda, pocit nespravedlnosti a horká, ostrá zlost.
Takže muž mi naprosto jasně sdělí, že nebude platit ženské parfémy, nehty, účesy ani kosmetiku? Ale zároveň se jako dospělý člověk smrtelně urazí, protože žena neinvestovala vlastní peníze a vlastní čas do toho, aby udělala radost právě jeho očím? Taková čistá, neředěná drzost se jen tak nevidí.
Sedla jsem si na pohovku a začala psát odpověď.
„Pavle, děkuju i tobě za upřímnost,“ psala jsem už bez jakékoli chuti zjemňovat hrany. „Pojďme se podívat na fakta dnešního setkání. Na rande jsi nepřišel v drahém obleku, ale ve starém svetru a obnošených džínách. Já se oblékla ve stejném duchu. Chtěl jsi upřímnost? Tady ji máš. Přišla jsem taková, jaká jsem v běžném životě — v pohodlném každodenním oblečení, bez finančních očekávání směrem k tobě. Ty ses prostě oblékl a přijel. Já udělala totéž. Jsme přece rovnocenní partneři, jak jsi sám tak pěkně deklaroval ve svém profilu.“
Na chvíli jsem se zarazila, ale uvnitř to pořád vřelo. Prsty mi znovu začaly běhat po displeji. Druhá zpráva už byla konečná.
„Jestli potřebuješ ženu jako obrázek — efektní, dokonale učesanou, v drahých šatech, na podpatcích, s večerním líčením a oblakem luxusního parfému — pak je to úplně jiná objednávka. Takový vzhled stojí spoustu peněz, času i sil. Žena to nedostává od přírody zadarmo v dárkovém balení. A pokud chceš mít vedle sebe právě takovou luxusní společnici, musíš se podle toho také chovat: přijít s květinami, přijet slušným autem, vzít účet na sebe. Nemůžeš chtít drahou výlohu, když do ní z principu nechceš nic vložit a u pokladny počítáš každou korunu. Chceš jezdit drahým autem, ale platit za něj jako za lístek na tramvaj. Tak to opravdu nefunguje.“
Stiskla jsem „odeslat“. U obou zpráv se téměř okamžitě objevily dvě modré fajfky. Přečetl si je hned, doslova v té samé chvíli.
Jenže nahoře v chatu se neukázalo vytoužené „píše…“. Počkala jsem asi deset minut. Odpověď nepřišla. Pavel se podle očekávání a velmi zbaběle schoval do ticha, protože proti obyčejné logice nenašel jediný srozumitelný argument.
Od té doby už mi nikdy nenapsal.
Odložila jsem telefon stranou a zhluboka vydechla. Bylo mi to líto? Ano, samozřejmě. Ale ne proto, že bych přišla právě o tohoto muže. Zasáhlo mě něco jiného: dospělý, sečtělý člověk ve dvaapadesáti letech se ukázal jako beznadějný pokrytec a neuvěřitelně malicherný hlupák.
Někteří muži moc rádi opakují, že dnešní ženy jsou příliš vypočítavé. Vyžadují úplnou rovnoprávnost, rozdělený účet a absolutní samostatnost. Chtějí, aby se žena uživila sama, nic po nich nepotřebovala a nebyla závislá ani v maličkostech.
Jenže zároveň jsou z nějakého důvodu upřímně přesvědčení, že právě tahle samostatná žena, unavená po práci, má utrácet vlastní výplatu za kosmetiku, péči, salony a oblečení jen proto, aby zdarma těšila jejich náročný pohled. A když jim takovou dobrovolnou charitu odmítne poskytnout, dokážou se smrtelně urazit.
A jak reagujete vy na podobně šetrné obdivovatele ženské krásy? Vysvětlíte jim hranice hned na místě, nebo je bez jediného slova pošlete do bloku a neplýtváte energií na zbytečné hádky?