Bývalá tchyně se znenadání objevila ve dveřích.
Netušila, že už spolu nežijeme.
„Představ si, Marie Novotná vůbec neví, že jsme se s Petrem rozvedli,“ vydechla Lenka a hlas se jí zachvěl. „A teď jede sem.“
Odložila mobil na stůl a s úzkostí v očích se podívala na kamarádku.
„To si děláš legraci?!“ vyhrkla Ivana. „Sem? Přímo do téhle místnosti?“
„Právě v tom je ten problém,“ sevřela Lenka rty. „Ona si je jistá, že s jejím synem pořád žijeme. Říkala, že se jí stýská po vnoučatech.“
„A proč se tak klepeš? Co ti teď může? Nemá nad tebou žádnou moc.“
„Tobě se to řekne. Ty ji neznáš. Je tvrdá. A ty její známosti… to si ani neumíš představit. Usoudí, že jsem jí to schválně tajila. Ještě si o mně vymyslí bůhvíco. A začne se mstít.“
„Vy jste spolu celou tu dobu vůbec nemluvily?“ podivila se Ivana.
„Byly jsme rozhádané. Když u nás byla naposledy před dvěma lety, přijela z Brna, a tehdy to mezi námi prasklo.“
„Kvůli Petrovi?“
„Nejen kvůli němu,“ mávla Lenka rukou. „Bylo toho víc. Marii Novotné u nás vadilo všechno. Jak jsme ji přivítali, jak vychováváme děti, jak… Prostě měla celý seznam výčitek.“
„A dál?“
„Co dál? Ona začala, já se bránila. Jedno slovo dalo druhé a už to jelo. Prohlásila, že mě už nechce nikdy vidět. Odjela. Od té doby mluvila jenom s Petrem.“
„A on?“
„Co on? Jemu se to dokonale hodilo. Další důvod, proč na mě hodit každou vinu. Řekl, že když si nevážím jeho matky, tak nemiluju ani jeho. A že kvůli tomu se mu prý nedaří ani v práci. Pak zmizel. Celý týden se neozval. Nakonec zavolal, že má jinou a že se musíme rozejít.“
„Takže Petr matce neřekl, že jste rozvedení,“ zamyslela se Ivana.
„Přesně tak.“
„A ani jí nevysvětlil, že ti urval půl bytu. A že teď se dvěma dětmi, kočkou a psem bydlíš v pronajatém pokoji se společnou kuchyní?“
„Právě. Ona si myslí, že je všechno jako dřív. Řekla, že má v Praze neodkladné věci a týden zůstane u nás.“
„U vás kde?“
„Tady,“ přejela Lenka pohledem po pokoji.
Ozval se zvonek.
„To je ona,“ zašeptala Lenka. „Co mám dělat? Jak jí to řeknu?“
„Řekni pravdu.“
„Zase začne křičet. Bojím se. Neměla bych radši neotevírat?“
„Když neotevřeš, bude to horší. Pak jí dojde, že něco není v pořádku.“
Zvonek zazněl podruhé.
„Otevři,“ řekla Ivana pevně. „A neboj se. Ať si křičí. Ty za nic nemůžeš. Kdyby něco, jsem tady.“
Lenka otevřela dveře.
„Dobrý den, paní Novotná,“ řekla potichu.
„Proč to trvalo tak dlouho?“ zeptala se Marie Novotná přísně a vtáhla dovnitř dva kufry. „Koho jsi tu schovávala?“
„Nikoho jsem neschovávala,“ odpověděla Lenka. „Mluvila jsem s kamarádkou.“
„S jakou kamarádkou?“
Z chodbičky vyšla Ivana.
„Dobrý den,“ kývla. „Jsem Ivana. Lenčina kamarádka.“
Marie Novotná si ji přeměřila pohledem plným pohrdání.
„Petr je v práci?“ obrátila se na Lenku.
„Asi,“ odpověděla Lenka.
„Jak asi? Je to tvůj muž a ty nevíš, kde je?“
Lenka bezradně pokrčila rameny.
„Vždyť on její muž není!“ vyhrkla Ivana vyzývavě.
Marie Novotná se k ní pomalu otočila.
„Jak to myslíte?“
„Tak, jak to říkám,“ odsekla Ivana hrdě.
„Kéž bych tohle mohla říct i své vlastní tchyni,“ problesklo jí hlavou. „Škoda, že jsem tu možnost nikdy neměla. Tak si to aspoň vynahradím tady.“
„Lenka a ten váš synáček jsou už rok rozvedení,“ pokračovala Ivana jedovatě. „Byt dva plus jedna, který si pořídili v manželství, se musel rozdělit. Petr svůj podíl prodal. A Lenka skončila se dvěma dětmi, kocourem a psem v pokoji ve sdíleném bytě. Máte ještě nějaké otázky?“
Marie Novotná se zadívala na Lenku.
„Je to pravda?“
„Je,“ kývla Lenka. „Rozvedli jsme se loni na podzim.“
„Neptám se na rozvod. Opravdu ti vzal byt?“
„Ano. Ze zákona na to měl právo. Byl společný. A kromě toho má teď novou ženu.“
„Novou ženu?“ zopakovala Marie Novotná.
„Petr říká, že čeká dítě. Prosil mě, abych na něj s alimenty netlačila. Slíbil, že všechno doplatí později. Prý má potíže v práci.“
„A ty jsi mu na to skočila,“ odfrkla Ivana. „Jsi strašně důvěřivá. Tvůj Petr ti nevrátí vůbec nic. S prací je na tom úplně normálně. Žádné dítě nečekají. A ta jeho žena není žádná žena, jen přítelkyně. O dítěti mluví jen proto, aby tě obměkčil.“
„Proč mi neřekl, že jste rozvedení?“ pronesla Marie Novotná zamyšleně.
„Možná vás nechtěl rozrušit,“ navrhla Lenka nejistě.
„Možná,“ přikývla Marie. „Možná ano.“
Ve skutečnosti Petr o rozvodu nemlčel z ušlechtilosti.
„Ať si myslí, že jsem s Lenkou pořád,“ uvažoval. „Bude to pro mě výhodnější. Máma Lenku nesnáší, ale vnučky zbožňuje. Přes děti z ní ten byt dostanu.“
Jednou za měsíc matce volal a stěžoval si, že je jim v malém bytě těsno. Posílal jí fotky dětí, dobře věděl, jak moc se jí po nich stýská. Tvrdil, že jinak je všechno v pořádku, jen ke štěstí chybí větší domov.
„Starší půjde brzy do školy,“ vzdychal do telefonu, „a nemáme ani kam dát pořádný psací stůl. Chtěli bychom koupit něco většího, ale peníze nejsou. Plat mám malý, hypotéku nám nedají. Holky dokonce psaly Ježíškovi, že by chtěly byt u metra Florenc. Jsou legrační. Často si na tebe vzpomenou. Ptají se: ‚Jak se má babička?‘ Ale nic, mami. My to nějak zvládneme. Když bude nejhůř, bude se malá učit u kuchyňského stolu.“