Petr přesně věděl, co dělá. Byl si jistý, že matka to nevydrží.
„Ona něco vymyslí,“ říkal si. „Vyřeší mi bydlení. A aby to měla jednodušší, nabídnu jí možnost.“
„Samozřejmě,“ pokračoval pak při dalším hovoru, „dala by se prodat tvoje chata u Lipna. Za ty peníze by se dal koupit čtyřpokojový byt v Praze, třeba někde u Dejvické. Díval jsem se na ceny, vyšlo by to akorát. Každá holka by měla svůj pokoj. Ale já tě do ničeho nenutím, mami. Vím, jak tu chatu miluješ…“
A teď, po příjezdu z Brna, se Marie Novotná dozvěděla pravdu.
„Rozumím,“ řekla. „A děti jsou kde?“
„Ve školce.“
„Ty pracuješ kde?“
„Z domova.“
„A kdo tu bydlí s vámi?“
„Jedna žena. Je hodná. Dokonce jí nevadí, že máme kocoura a psa. Taky se nedávno rozvedla. Teď je v práci.“
„Hodná, říkáš,“ ušklíbla se Marie Novotná. „No dobře. Půjdu.“
Odešla.
„Snad to dopadlo líp, než jsem čekala,“ vydechla Lenka úlevně, když zavřela dveře. „Bála jsem se, že bude řvát.“
Uplynuly dva měsíce.
„Už jsem mámě dlouho nevolal,“ napadlo Petra. „Měl bych jí připomenout, jak těžké to máme.“
„Ahoj, mami. Jak se máš? Všechno v pořádku? To jsem rád. A u nás? No, pořád stejně. Čtyři lidi v bytě dva plus jedna. Mimochodem, pamatuješ na tu myšlenku s chatou? Možná by opravdu stálo za to ji prodat.“
„Co znamená, že žádná chata není? Mami! Jak není? Shořela? Ne? Díkybohu. Tak co se stalo? Už jsi ji prodala? Peníze utratila? Za co? Koupila jsi byt? Čtyřpokojový? Komu? Dětem? Jakým dětem? Mým? Vždyť jsou malé! To jde? Proč jsi to udělala?“
„Proč ses se mnou neporadila? Ano, já jsem o tom mluvil. Ano, říkal jsem, že děti potřebují pokoje. Ale mohla jsi mi zavolat! Koupit ho na mě, ne na ně. Nezavolala jsi, protože jsem nebyl doma, když jsi přijela? A kdy jsi přijela? Aha… A kde ten byt je? U metra I. P. Pavlova? Mami, zatočila se mi hlava… Už dobrý. To bylo z emocí. Moc děkuju.“
Druhý den dorazil Petr za Lenkou do nového bytu.
Dvacet minut mlčky procházel místnostmi a všechno si prohlížel.
„Tohle všechno mohlo být moje,“ vřelo v něm. „Nebýt té zákeřné Lenky. Jak se jí podařilo vetřít se mámě do přízně? Ale dobrá, ještě není konec. Znovu si ji vezmu a pak ji vyhodím. Ať si žije v té své staré díře.“
„Teď, Lenko,“ prohlásil důležitě, „po tom všem musíme být zase spolu. Vidím, že ti máma odpustila. Jinak by ten byt nekoupila.“
„Nekoupila ho nám.“
„Jak ne nám? Komu tedy?“
„Našim dětem.“
„To je přece totéž. A ty se musíš znovu stát mojí ženou.“
„Musím?“
Petr se na ni přísně zadíval.
„Zdá se, že jsi mě nepochopila,“ řekl. „Neptám se tě. Jen ti oznamuju fakt. Pozítří v deset hodin u naší matriky. U lampy vpravo. Pamatuješ?“
„Pamatuju. Na to se nezapomíná.“
„A nepřijď pozdě. Víš, jak to nesnáším.“
„Nepřijdu,“ odpověděla Lenka.
Samozřejmě, pozítří nepřišla. Petr zuřil. Zavolal jí. Lenka řekla, že zapomněla. Přeložili to na další den. Jenže ani další den se neobjevila.
„Jak je to možné, Lenko?“ řval do telefonu. „Zase?“
„Promiň,“ odpověděla. „Zase jsem zapomněla.“
Domluvili se na příští týden. A Lenka opět nepřišla. Petr se ale nevzdával.
Uběhlo půl roku a on pořád doufal. Stanovovala se nová data a všechna se rušila. Pokaždé však přišel k lampě přesně včas.
Zaměstnanci matriky si nadšeně šeptali:
„Tohle je láska! Stojí tu v dešti i ve sněhu. Pamatujete, jak byla ta vichřice? Stromy se lámaly, a on tady stejně čekal! Až jednou přestane chodit, měli bychom mu postavit pomník. Symbol mužské věrnosti!“
Bývalá tchyně se objevila na návštěvě — a my už byli rozvedení a nikdo jí to neřekl!