„Marie, tvoje vnoučata mi otrhala všechny keře borůvek!“ Sousedka se ani nezarazila.
„Marie, tvoje vnoučata mi obrala všechny moje borůvkové keře!“ opakovala jsem už skoro bez dechu. A ona? Ani stín překvapení. „No a co? Jsou to děti.“ „Jaké no a co? Zničily mi celou úrodu!“ „Aleno, prosím tě, proč se kvůli tomu tak rozčiluješ?“
Alena Novotná obcházela každé ráno svou chalupu s hrnkem čaje v ruce, zastavovala se u záhonů, kontrolovala hlínu po noční rose a s tichou pýchou se dívala na ovocné stromy.
Se svým mužem Karlem měli velký pozemek, skoro patnáct arů. Jedna část patřila zelenině — bramborám, mrkvi, kedlubnám a zelí. Druhou zabírala zahrada s jabloněmi, hrušněmi a řadami keřů.
Nejvíc ze všeho si však Alena hýčkala borůvky. První sazenice zasadila před pěti lety a letos konečně čekala pořádnou úrodu, tu první skutečně bohatou.
Vedle nich se rozrůstaly maliny, které každé léto dávaly velké sladké plody. A podél plotu se táhla réva, na níž už visely těžké zelené hrozny.
„Karle, pojď se podívat, jak ty borůvky krásně dozrávají!“ volala na muže.
„To je nádhera,“ přikývl pokaždé spokojeně.
V létě k nim jezdívala vnoučata, dvanáctiletý Tomáš a desetiletá Klára. Pomáhala na zahradě, trhala zralé ovoce, běhala k rybníku a Alena by pro ně udělala první poslední.
Hned vedle bydlela Marie Dvořáková. Její parcela byla malá, jen šest arů. Žádný pořádný záhon, jen květinové rabátko, pár truhlíků a skromná chata.
Každé prázdniny se k ní sjíždělo pět vnoučat ve věku od čtyř do čtrnácti let. Rodiče pracovali v Praze a babička s tou hlučnou partou zůstávala celé léto sama.
Děti se mezi sebou kamarádily a běhaly z jedné zahrady na druhou. Alena proti tomu nic neměla, naopak ji těšil dětský smích, který se nesl mezi stromy.
„Teto Aleno, můžeme si u vás hrát?“ žadonila sousedčina vnoučata.
„Můžete, zlatíčka. Jen dávejte pozor na záhony.“
Jednoho rána ale Alena uviděla něco, co jí sevřelo žaludek. Několik borůvkových keřů stálo skoro holých. Místo tmavomodrých bobulí na nich visely jen zelené, tvrdé a nedozrálé zbytky.
„Karle, pojď sem!“ zavolala na muže.
„Co se děje?“
„Podívej se na borůvky. Kde jsou plody?“
Karel přišel blíž, sklonil se ke keřům a pečlivě si je prohlédl.
„To je divné. Včera jich tu bylo plno.“
„Nemohli to ozobat ptáci?“
„Ptáci si vezmou jednu, dvě bobule, ale tady je to vybrané dočista. Jako by to někdo otrhal schválně.“
Alena se vydala k dalším keřům. Maliny dopadly podobně. Větve byly prázdné a někdo strhal dokonce i plody, které ještě nestihly dozrát.
„Karle, někdo obral i maliny!“
„To snad není možné!“
Jenže možné to bylo. Keře, které ještě den předtím slibovaly plné misky ovoce, stály teď smutně a prázdně.
Večer se Alena rozhodla, že si dá pozor. Posadila se na lavičku s knihou, ale oči jí pořád utíkaly k zadní části zahrady.
Asi po hodině zahlédla, jak se dírou v plotě protahují Mariina vnoučata. Všech pět se bez váhání rozběhlo rovnou k borůvkám.
„Podívejte, tady jsou ještě modré!“ radovala se nejmladší holčička.
„Posbíráme všechno,“ navrhl nejstarší chlapec.
A děti se pustily do práce. Otrhávaly zbylé větve jednu po druhé, jedly za chůze, cpaly si bobule do kapes a část sypaly do igelitky, kterou našly u kompostu.
Alena vystoupila zpoza stromu.
„Co tady děláte?“
Děti ztuhly. Starší se pokusily schovat sáček za záda.
„My jsme jen trochu ochutnali,“ zamumlal třináctiletý Lukáš.
„Trochu? Vždyť jste mi obraly celé keře!“
„Teto Aleno, můžeme si vzít ještě?“ zeptala se čtyřletá Anička. „Jsou tak dobré!“
„Ne. Nemůžete. To jsou naše borůvky. My jsme je pěstovali.“
Děti se skloněnými hlavami odšouraly zpátky k díře v plotě. Alena se za nimi chvíli dívala a potom zamířila k sousedce. Marie seděla na zápraží.
„Marie, musíme si promluvit.“
„Tak mluv.“
„Tvoje vnoučata mi obrala všechny borůvky.“
Sousedka nevypadala ani trochu překvapeně.
„No a co? Jsou to děti.“
„Jak no a co? Zničily mi celou úrodu!“
„Aleno, nedělej z toho tragédii. Pár bobulí, no.“
Alena oněměla nad tou lehkostí.
„Pár bobulí? Já ty borůvky pět let pěstovala! Každý keřík jsem zalévala, hnojila, chránila před mrazem!“
„Tak ti vyrostou jiné. Proč se tím tolik trápíš?“
„Marie, mohla by ses aspoň omluvit?“
„A za co bych se měla omlouvat? Děti jsou děti. Co po nich chceš?“
Bylo jasné, že dál se nedostanou. Marie v chování svých vnoučat neviděla nic špatného.
Druhý den Alena zjistila, že zmizely i hrozny. Právě ty, které měly dozrát teprve ke konci srpna.
„Marie!“ zavolala přes plot.
„Co je zase?“
„Tvoje vnoučata teď otrhala i víno!“
„A co má být? Stejně bylo asi kyselé.“
„Samozřejmě že bylo kyselé! Vždyť ještě nebylo zralé! Strhaly skoro všechny hrozny!“
„Tak ochutnaly a nechaly toho. Děti jsou zvědavé.“
Aleně se rozbušilo srdce a cítila, jak se v ní zvedá horkost.
„Marie, tvoje děti mi ničí celou zahradu!“
„Nepřeháněj. Máš ji velkou a bohatou.“
„Co s tím má společného, že je velká? Ty rostliny pěstuju roky!“
„Tak je pěstuj dál.“
Marie se otočila, vešla do domu a práskla dveřmi.
Večer Alena všechno vyprávěla Karlovi.