„Představ si, ona se ani neomluvila! Jen pořád opakuje, že děti jsou děti.“
„A co jsi čekala?“ pokrčil Karel rameny. „Je pro ni jednodušší mávnout rukou, než si s nimi sednout a vysvětlovat jim, co se smí a co ne.“
„Ale tohle je přece krádež!“
„Aleno, uklidni se. Jsou malí, ještě tomu nerozumějí.“
„Nejstaršímu je třináct! Ten už musí chápat, že se cizí věci neberou!“
Karel si jen povzdechl. Kvůli ovoci se se sousedy hádat nechtěl.
Za několik dní zmizel i rybíz.
„Dost. Tohle už snášet nebudu,“ řekla Alena pevně.
Znovu přešla k sousedce. Marie právě zalévala květiny plechovou konví.
„Teď mi snědly i rybíz!“
„Jaký rybíz?“
„Můj! Tvoje vnoučata zase lezla dírou v plotě!“
„Aleno, prosím tě, co vyšiluješ jako utržená ze řetězu? Děti si zobly pár bobulí, to snad není konec světa.“
„Nezobly si! Obraly to dočista! Přišla jsem o celou úrodu!“
„A proč se na ty děti tak vrháš? Můžeš si za to sama!“
Alena na ni zůstala zírat.
„Jak sama?“
„Kdo jim dovolil běhat po tvém pozemku? Zvykly si, že tam můžou všechno.“
„Já to myslela dobře! Chtěla jsem, aby se děti kamarádily!“
„Tak teď máš výsledek té své dobroty.“
Marie položila konev a vykročila ke dveřím.
„A vůbec, když nechceš, aby ti někdo něco bral, postav si pořádný plot. Máš tam díry, kudy by prolezl kdokoli.“
„Marie, ale dětem se přece musí říct, že cizí se nebere!“
„Musí. Ale k čemu? Stejně by to nepochopily.“
Alena se vrátila domů celá roztřesená. Sedla si na lavičku a rozplakala se. Tolik let se o zahradu starala, čekala na první velkou sklizeň, a teď bylo všechno pryč.
„Alenko, proč pláčeš?“ utěšoval ji manžel. „Příští rok budou nové plody.“
„Tady nejde o plody! Jde o to, že se ani nechce omluvit! Chová se, jako by měla na všechno právo!“
„Co s ní naděláš? Víš přece, jaká je.“
Pravda byla, že Marie neměla v chatové osadě pověst zrovna příjemné ženy. Do té doby spolu ale s Alenou vycházely docela dobře.
„Karle, co kdybychom ten plot zvedli?“
„Šlo by to. Ale nebude to levné.“
„A co máme dělat? Jinak nám zničí celou zahradu.“
Hned další den začala stavba nového plotu. Karel přivezl prkna, pletivo i sloupky. Dělal od rána až do večera.
Marie stála na své straně a jedovatě komentovala každé zatlučené prkno.
„No to je tedy lakota! Před dětmi se opevnit plotem!“
Alena neodpovídala. Jen pevněji semkla rty.
Sousedčina vnoučata se také motala kolem a hledala novou skulinu. Karel ale zacpal každou díru a přitloukl i místa, kde dřív zůstávaly škvíry.
„Teto Aleno, proč jste postavili plot?“ zeptala se malá Anička.
„Abychom si uchránili ovoce.“
„A můžeme si k vám chodit hrát?“
„Ne. Už nemůžete.“
Plot pomohl, ale vztahy se sousedy se rozpadly úplně. Marie se při setkáních odvracela a děti už k Aleně nechodily.
„Lakotná bába!“ křičely přes plot. „Bába lakomá!“
Alena se snažila nevšímat si toho, jenže u srdce ji to bolelo. Dřív byl dvůr plný smíchu, teď tam leželo ticho.
Marie mezitím vyprávěla ostatním chatařům svou verzi.
„Představte si, jak jsou lakomí! Dětem nedovolí sníst ani bobuli! Postavili si plot jako kolem vězení!“
„A snědly toho hodně?“ ptali se sousedé.
„Ale kdepak, sotva hrstičku! A ona mluví, jako by jí někdo ukradl miliony!“
Mariin příběh zněl líp. Kdo by věřil, že pět dětí dokáže obrat celé keře?
Postupně se v osadě začalo říkat, že Alena je lakomá a protivná. A Marie? Ta prý byla hodná babička, která se sama stará o pět vnoučat.
Ke konci léta se všechno ještě zhoršilo. Protože se děti nemohly dostat do zahrady, začaly se mstít jinak.
Jednou přes plot přelétl míč, podruhé odpadky. Jednoho rána Alena našla mezi záhony rozházené vajgly a obaly od sladkostí.
„Marie, domluv svým vnoučatům!“
„Co zase provedly?“
„Naházely mi na zahradu smetí!“
„A odkud víš, že to byly moje děti? Třeba to přinesl vítr.“
A děti pokračovaly. Jednou přes plot vystříkly vodu ze zahradní hadice, jindy hodily kamínek do okna.
Alena pochopila, že je babička nejen nezastaví, ale možná je v tom ještě podporuje.
„Karle, neměli bychom zavolat policii?“
„Aleno, prosím tě! Kvůli dětským lumpárnám budeme obtěžovat lidi?“
„Ale vždyť to už nejsou jen lumpárny!“
„Vydržíme to. Brzy skončí léto a odjedou.“
A skutečně. Na konci srpna se hlučná parta sbalila a vrátila do Prahy.
Alena seděla večer na lavičce v tichu a přemýšlela o příštím létě. Marie svých pět vnoučat nejspíš přiveze znovu. A co potom?
Zase napětí přes plot, zase kamínky v záhonech a nadávky? Děti ji teď měly za zlou, lakomou bábu a jejich babička se je rozhodně nechystala přesvědčit o opaku.
Zahrada už jí nepřipadala jako místo radosti a odpočinku. Stala se z ní pevnost, ve které musela bránit nejen borůvky, maliny a rybíz, ale i vlastní klid.
„Marie, tvoje vnoučata mi otrhala všechny borůvky!“ Sousedka ani nemrkla. „No a co? Jsou to přece děti…“
Nechtěla sedět vedle mě v letadle — jenže osud to zařídil úplně jinak.