Manžel vyšel s matkou našeho zetě na balkon prý „na cigaretu“. Potichu jsem zaklapla balkonové dveře a vypnula hudbu. O minutu později slyšel celý slavnostní stůl jejich odporný rozhovor až do posledního slova.
V obýváku bylo takové dusno, že se zdálo, jako by se tapety každou chvíli měly začít odlepovat od stěn. Padesátiny jsou prý pořádný důvod k oslavě a můj muž Vít trval na tom, že to musí být „se vší parádou“, i když já bych dala přednost klidnému večeru jen s těmi nejbližšími.
— Na moji drahou Haničku! — Vít, rudý od alkoholu, s rozepnutým límečkem košile, pozvedl orosenou štamprli. — Na ženu, která drží náš domov pohromadě a už třicet let snáší moji těžkou povahu!
Uměl mluvit krásně. Tím měkkým, sametovým hlasem, kterým mě kdysi dokázal omámit tak, že jsem přestala slyšet vlastní rozum. Hosté — hlučná směs příbuzných, sousedů a kolegů — souhlasně zabručeli a skleničky o sebe zacinkaly.
Usmívala jsem se svým obvyklým „slavnostním“ úsměvem, který se za ta léta stal stejně povinnou součástí mé tváře jako rtěnka. Trochu mi stahoval rysy, ale držel bezchybně.
Jenže manželův pohled, mastný a roztěkaný, se nedíval na mě. Pomalu a bez ostychu klouzal po hlubokém výstřihu šatů Jitky, matky našeho zetě, která seděla přímo naproti.
Jitka, matka Pavla, manžela naší dcery, se ten večer očividně rozhodla přetáhnout pozornost oslavenkyně na sebe. Leopardí šaty se napínaly přes její plné tělo s takovým vypětím, jako by z posledních sil zadržovaly příval živlu.
Zachytila Vítův pohled, malátně pootočila ramenem a upravila si vlasy vyčesané vysoko nad čelo.
— Ach, nějak se mi udělalo mdlo, — vydechla nahlas a teatrálně se ovívala papírovým ubrouskem. — Tady není vůbec žádný vzduch. Vítku, buď chlap a doprovoď dámu na balkon, ano? V tom vašem bytě bych se ještě ztratila. A zapalovač jsem taky někam založila.
Můj muž vyskočil ze židle tak rychle, jako by mu bylo znovu pětadvacet a někdo právě vystřelil startovní pistoli.
— S největším potěšením, Jituško! — zaburácel a málem loktem smetl mísu s bramborovým salátem. — Hani, jsme zpátky za minutku. Jen se nadýcháme a probereme pár organizačních věcí kolem dětí.
Pomalu jsem přikývla a dál krájela dort. Uvnitř, někde pod žebry, se mi už ale začal svírat studený, těžký uzel.
Odešli a já si všimla, jak Vít balkonové dveře zavřel až nápadně pečlivě. Chtěl úplné soukromí. Chtěl se odříznout od hluku stolu, od smíchu, od svědků.
Jenže jako vždycky zapomněl na jednu maličkost.
Na horní větračku.
Chytrý mechanismus plastového okna byl nastavený na mikroventilaci, ale starý pant už dávno neseděl, jak měl, a nahoře zůstávala škvíra široká dobré tři prsty.
Akustika v našem vnitrobloku, sevřeném mezi starými pražskými činžáky, byla neuvěřitelná. Každé šustnutí zespodu bylo ve třetím patře slyšet jasně a hlas z balkonu, odražený od betonu, se vracel do pokoje skoro jako přes mikrofon.
Vstala jsem od stolu. Pohybovala jsem se klidně, plynule, ale uvnitř mě už byla natažená tenká ocelová struna.
Hosté se věnovali jídlu a rozhovorům, takže si mě skoro nikdo nevšímal. Věž s cédéčky se snažila přehlušit všechno kolem nějakým hitem z devadesátek.
Došla jsem k balkonovým dveřím a položila dlaň na plastovou kliku.
Jeden krátký, tvrdý pohyb dolů.
Jazýček zámku tiše cvakl a zapadl do drážky. Dveře byly zablokované napevno. Zvenku se teď otevřít nedaly — klika tam nebyla, dětská pojistka.
Otočila jsem se k přehrávači. Prstem jsem stiskla tlačítko „Stop“.
Hudba se uťala tak prudce, jako by někdo jedním tahem přeřízl žílu celého večírku.
— Přátelé, — můj hlas zazněl nečekaně pevně a přeťal šum u stolu. — Prosím, na chvilku ticho. Chtěla bych pronést přípitek. Ale nejdřív… si poslechněme večerní klid. Dneska nám poví víc než všechna slova.
Hosté ztuhli. Manželova teta Božena zůstala sedět s vidličkou ve vzduchu, na níž se třásla nakládaná houba. Soused Karel přestal žvýkat.
Místností se rozlilo těžké, lepkavé očekávání. Všichni na mě hleděli zmateně, protože nechápali, proč jsem najednou zastavila zábavu.
Mlčky jsem ukázala rukou nahoru k oknu.
Tři vteřiny se nedělo nic — jen z kuchyně se ozývalo rovnoměrné hučení lednice.
A pak do pokoje vlétl hlas.
Hlasitý, nestoudný, zesílený betonovou ozvěnou a náhlým tichem v bytě.
— No pojď ke mně, můj tygře… — Jitčin hlas byl táhlý a sladký až k nevolnosti. — Čeho se klepeš? Ta tvoje slepice tam baví hosty, ta nevidí dál než na špičku vlastního nosu.
U stolu někdo prudce zalapal po dechu. Myslím, že to byla moje nejlepší kamarádka Eva.
Lucie, moje dcera, seděla vedle svého muže a během jediné vteřiny zbledla. Obličej měla najednou jako bílou voskovou masku.
— Ach, Jituško… — Vítův hluboký hlas zněl tlumeně, ale každé slovo dopadalo do pokoje jako kámen. — Ty netušíš, jak jsem unavený. Z jejího kyselého obličeje, z toho věčného šetření. V tobě je aspoň krev. Oheň! Ne jako ta moje vysušená treska.
Stála jsem a jednou rukou se držela opěradla židle. Prsty jsem svírala dřevo tak silně, až jsem přestala cítit hladký lak. Nebolelo to. Ani ponížení jsem v tu chvíli necítila.