Když se můj syn nedávno odstěhoval do svého bytu, byt najednou ztichl tak zvláštně, až mě z toho první dny bolelo u srdce. V devětačtyřiceti přece člověk ještě nezavírá dveře před životem, řekla jsem si, a tak jsem si stáhla seznamovací aplikaci.
S Pavlem jsme si padli do oka skoro okamžitě. Bylo mu dvaapadesát. Psával česky, bez hloupých chyb, bez trapných narážek a bez té laciné vlezlosti, která mě na podobných aplikacích obvykle odradila během pěti minut. Už jen tím mě příjemně překvapil.
Třetí den našeho psaní mi poslal něco, co se dalo nazvat spíš programovým prohlášením než obyčejnou zprávou. Bylo to dlouhé, tvrdé, přímočaré a napsané tak, že v tom nezůstalo jediné místo pro domýšlení.
„Radši si to řekněme na rovinu hned na začátku,“ stálo na displeji. „Mám za sebou dlouhé manželství a hodně ošklivý rozvod. Děti jsou dospělé, mají vlastní život. Já si teď konečně chci trochu žít po svém. Ve vztahu potřebuju prostor. Nechci, aby po mně někdo něco chtěl, vysával mi sílu nebo mi dělal scény. Hledám dospělou, rozumnou ženu.
A řeknu to bez obalu: ženské rozmary platit nebudu. Parfémy, šaty, kosmetičky, kadeřníci a podobné věci — to není nic pro mě. Chci klidný vztah dvou rovnocenných lidí.“
Přečetla jsem si tu zprávu dvakrát. Upřímně řečeno, podobná vyjádření mě už dávno neděsí. Spíš mi svým způsobem vyhovují. Mám slušnou práci, co potřebuji nebo chci, umím si zaplatit sama. Do cizí peněženky jsem se cpát nehodlala a žádného sponzora jsem nehledala.
Jasnost, otevřenost, pravidla bez mlžení? Výborně. Sama už jsem měla dost různých her, polopravd, tichých manipulací a věčného předvádění, kdy se lidé snaží vypadat úplně jinak, než jací ve skutečnosti jsou.
„Rozumím ti, Pavle,“ odepsala jsem mu. „Taky mám ráda jednoduchost a upřímnost. Vypočítavost nesnáším. Pojďme se sejít a normálně si popovídat.“
Na schůzce jsme se domluvili na sobotní odpoledne.
Když už tak silně zdůrazňoval rovnost a žádná přehnaná očekávání, rozhodla jsem se mu přesně to dopřát. V té nejčistší podobě. Nehodlala jsem z obyčejného denního setkání dělat módní přehlídku ani zkoušku na slavnostní premiéru. Žádné dvě hodiny před zrcadlem, žádné rituály, žádná snaha vypadat jako z katalogu.
Vytáhla jsem ze skříně svoje oblíbené tmavě modré džíny, vzala si obyčejné bílé tričko a přes něj hodila šedou kostkovanou košili. Obula jsem pohodlné tenisky. Vlasy jsem stáhla gumičkou do praktického, upraveného culíku.
Jakmile jsme se dali do řeči, poměrně rychle mi došlo, že přede mnou sedí opravdu zajímavý člověk. První schůzky bývají často buď trapně napjaté, nebo se promění v únavný výslech o bývalých partnerech. Tady to bylo jiné. Rozhovor se rozběhl lehce, přirozeně, skoro bez hluchých míst.
— Viděla jsi poslední inscenaci ve Vinohradském divadle? — zeptal se, zatímco si vidličkou odkrajoval kousek povidlového koláče. — Režisér se tam podle mě až moc vyřádil na scéně. Myšlenka byla silná, ale provedení tomu ublížilo. S klasikou se nemá zacházet takhle svévolně.
— Viděla, — přikývla jsem a odsunula prázdný talířek po salátu. — Scénografie byla opravdu sporná, v tom s tebou souhlasím. Ale hlavní herec ten večer vyloženě zachránil. Měl neuvěřitelnou mimiku, dokázal rozesmát celé hlediště skoro ničím.
— Přesně! — ožil najednou. — To jsem si říkal taky. A ta scéna s dopisem? To bylo herectví na nejvyšší úrovni!
Povídali jsme si o knihách, přeli se o divadlo, dotkli jsme se i několika nedávných vědeckých objevů a přeskakovali z tématu na téma tak přirozeně, jako bychom se znali déle než pár dní. Pavel byl zdvořilý, taktní, neskákal mi do řeči, poslouchal pozorně a bylo vidět, že ho skutečně zajímá, co si myslím.
Bylo mi s ním nečekaně dobře. Klidně. Lehce. Dokonce jsem se přistihla, že v duchu přemýšlím, kam bychom mohli zajít příště.
Pak servírka přinesla účet v malé dřevěné krabičce a položila ji na okraj stolu. Pavel k ní ani nenatáhl ruku. Klidně se napil vody a tázavě se na mě podíval.
— Svůj salát a dezert si zaplatím sama, — řekla jsem a vytáhla z kabelky kartu.
Moje útrata byla směšná, něco kolem dvou set korun. Pavel spokojeně kývl, ze staré kožené peněženky vytáhl peníze za svou kávu a koláč a vložil je do krabičky. Ani náznak hezkého gesta, ani pokus ženu pozvat.
Ale neurazilo mě to. Byli jsme dospělí lidé a v podstatě jsme si to přece předem vyjasnili. Už během psaní mi přímo oznámil, že za nikoho platit nehodlá. Všechno bylo fér, bez překvapení a bez skrytých očekávání.
Vyšli jsme z kavárny do chladného odpoledne, přátelsky jsme se rozloučili u vstupu do metra a každý odjel svým směrem. Bylo mi lehko. Vzácně příjemné seznámení, po kterém člověk opravdu začne doufat, že by mohlo mít pokračování.
Doma jsem si zula tenisky, pověsila košili i tričko na ramínko do skříně. Vtom mi v kapse džínů krátce zavibroval telefon.
Vytáhla jsem ho s příjemným očekáváním. Myslela jsem, že uvidím něco jako: „Děkuju za odpoledne, skvěle se s tebou povídá, rád bych tě zase viděl.“