Jenže na displeji svítila dlouhá zpráva od Pavla. Začala jsem číst a s každým dalším řádkem se mi obočí zvedalo výš a výš.
„Aleno, napíšu ti to otevřeně a bez obcházení. Z našeho setkání jsem velmi zklamaný. Čekal jsem, že přijde krásná, upravená žena, ale ty ses ani nepokusila udělat dojem. Dorazila jsi v obyčejném tričku a teniskách! Nebyl z tebe cítit ani parfém! Žena má být svátek, má potěšit oči svého muže. Ty jsi vypadala, jako bys jen vyběhla vynést odpadky. S takovým přístupem k sobě a ke svému vzhledu se nikomu líbit nebudeš. Promiň mi upřímnost, ale my dva se k sobě zjevně nehodíme.“
Moje dobrá nálada se vypařila v jediné vteřině, jako by nikdy neexistovala. Zůstala po ní jen hořká směs uraženosti, nespravedlnosti a horkého, vzteklého rozčarování.
Takže ten člověk mi nejdřív naprosto jasně sdělí, že nehodlá platit ženské parfémy, nehty, účesy a kosmetické salony? A zároveň se jako dospělý muž vážně pohorší nad tím, že žena neinvestovala vlastní peníze a vlastní čas, aby potěšila konkrétně jeho náročné oko! To už nebyla jen drzost. To byla drzost vybroušená do křišťálové čistoty.
Sedla jsem si na pohovku a začala psát odpověď.
„Pavle, děkuju i tobě za upřímnost,“ psala jsem už bez nejmenší chuti cokoli uhlazovat. „Podívejme se tedy na fakta dnešní schůzky. Ty jsi nepřišel v drahém obleku, ale ve starém svetru a obnošených džínách. Já jsem se oblékla ve stejném duchu. Chtěl jsi poctivost? Tady ji máš: přišla jsem taková, jaká jsem v běžném životě — v pohodlném každodenním oblečení a bez jakýchkoli finančních očekávání vůči tobě. Ty ses prostě oblékl a přijel. Já jsem udělala totéž. Jsme přece rovnocenní partneři, jak jsi sám tak důrazně psal ve svém profilu.“
Na chvíli jsem se odmlčela, ale vztek ve mně pořád vřel. Prsty se znovu rozběhly po displeji. Druhá zpráva už byla definitivní.
„Jestli chceš ženu jako obrázek — oslnivou, dokonale učesanou, v drahých šatech, na podpatcích, s večerním líčením a oblakem luxusního parfému — pak hledáš úplně něco jiného. Takový vzhled stojí spoustu peněz, času a energie. Žena to nedostává od přírody zadarmo v ozdobné krabičce. A pokud vedle sebe chceš právě takovou reprezentativní společnici, musíš se podle toho také chovat: přijít s květinami, přijet slušným autem, vzít účet na sebe. Nemůžeš požadovat drahou výlohu, když do ní zásadně odmítáš cokoli vložit a u pokladny počítáš každou korunu. Chtěl bys jezdit luxusním autem, ale platit za něj jako za tramvajenku. Takhle to prostě nefunguje.“
Stiskla jsem „odeslat“. Obě zprávy se téměř okamžitě označily dvěma modrými fajfkami. Přečetl si je hned, opravdu během pár vteřin.
Jenže nahoře v chatu se neobjevilo ani to vytoužené „píše…“. Čekala jsem asi deset minut. Odpověď nepřišla. Pavel se podle očekávání, a dost zbaběle, schoval do ticha, protože proti obyčejné logice zřejmě nedokázal najít jediný rozumný argument.
Od té doby už mi nikdy nenapsal.
Odložila jsem telefon stranou a zhluboka vydechla. Mrzelo mě to? Ano, samozřejmě. Ale ne proto, že bych přišla právě o tohoto muže. Zabolelo mě něco jiného: že dospělý, sečtělý člověk ve dvaapadesáti letech dokáže být tak beznadějně pokrytecký a zároveň tak malý, ubohý a laciný.
Někteří muži nesmírně rádi opakují, že dnešní ženy jsou příliš vypočítavé. Požadují úplnou rovnoprávnost, oddělené účty a absolutní samostatnost. Chtějí, aby se žena živila sama, nic po nich nepotřebovala a neobtěžovala je ani maličkostmi.
Z nějakého důvodu jsou ale současně upřímně přesvědčeni, že tahle samostatná žena, unavená po práci, má povinnost utrácet svou vlastní výplatu za kosmetiku, péči, salony a oblečení jen proto, aby zadarmo lahodila jejich přísnému pohledu. A když jim někdo tuhle dobrovolnou charitu odmítne poskytnout, urazí se skoro k smrti.
A jak reagujete vy na takové šetrné obdivovatele ženské krásy? Umíte je vrátit na zem, nebo je bez jediného slova zablokujete a neplýtváte silami na zbytečné hádky?