„V restauraci dělíme účet napůl — nejsem sponzor“: můj osmapadesátiletý ctitel snědl dva steaky, vypil láhev vína a pak mi předložil účet. Jak jsem dala lekci jednomu skrblíkovi
Přesně tak jsem o tom přemýšlela až do minulého pátečního večera.
Je mi šestačtyřicet, už dlouho jsem rozvedená a pracuji jako hlavní účetní v menší dopravně-logistické firmě. Můj život je klidný, uspořádaný, děti jsou dávno dospělé, a tak jsem si jednou řekla: proč bych si vlastně nemohla dát ještě šanci na nový vztah? Tak jsem se dostala na seznamku. Mezi hromadou stejných profilů a mdlých zpráv mě pan Karel zaujal skoro okamžitě.
Bylo mu osmapadesát. Na fotografiích působil velmi solidně: ušlechtilé šediny, drahý oblek, sebejistý pohled a za ním naleštěné zahraniční auto. V profilu měl napsáno:
„Jsem zajištěný muž, vážím si domova, životní úrovně a hledám ženu pro opravdový vztah — takovou, kterou už unavují kluci a příživníci.“
Musím uznat, že to na mě tehdy zapůsobilo. Psali jsme si asi týden. Karel se vyjadřoval kultivovaně, rád používal citáty, mluvil o zásadách a budil dojem muže staré školy, pro kterého čest, dané slovo a důstojnost ještě něco znamenají.
Když navrhl osobní setkání, sám vybral známou steakovou restauraci v centru Prahy. Nebyl to rozhodně levný podnik: tlumené měkké světlo, těžké kožené sedačky, vitríny s vyzrálým masem přímo v sále. Už v tu chvíli mě napadlo, že se zřejmě rozhodl udělat opravdu velký dojem.
Přišla jsem přesně, upravila si vlasy a oblékla si své oblíbené smaragdové šaty. Karel už seděl u stolu. Naživo byl o něco menší a výrazně robustnější než na fotografiích, ale vystupoval s naprostou jistotou — dokonce trochu povýšeně, jako člověk, který už všechno viděl, všechno pochopil a teď má právo druhé poučovat.
„Víte, tenhle týden byl naprosto šílený. Jednání, partneři, neustálý tlak… tělo potřebuje bílkoviny,“ oznámil hlasitě číšníkovi tak, aby ho slyšeli i u vedlejších stolů. „Přineste mi rib-eye. Propečení medium. A víte co? Když už jsme tady, nebudeme troškařit. Dejte mi dva. Dneska mám hlad jako vlk. A k tomu láhev nejlepšího shirazu.“
Číšník zdvořile přikývl a odešel. Taková chuť k jídlu mě samozřejmě zarazila, ale nic jsem neřekla. Nakonec dospělý, úspěšný muž má právo povečeřet tak, jak chce, zvlášť v pátek večer.
Než nám přinesli objednávku, Karel rozjel téměř divadelní monolog. Vyprávěl o svých údajných velkých pracovních úspěších, o tom, jak si ho váží podřízení, jak na jeho názor dají obchodní partneři, a potom plynule přešel k tématu, které z nějakého důvodu miluje tolik mužů ze seznamek — k „vypočítavosti dnešních žen“.
„Víte, Jano,“ pronesl mentorsky ve chvíli, kdy číšník otevíral drahou láhev vína a naléval mu do sklenice. Mně nenabídl ani kapku, zřejmě si pamatoval, že jsem si objednala čaj. „Dnešním ženám jde jenom o peníze. Nikdo už se na muže nedívá jako na osobnost. Všechny hledají jen peněženku.
A já nejsem bankomat. Já chci partnerský vztah, rovnoprávnost. Jako v Evropě.“
Zdvořile jsem přikyvovala a vidličkou si brala krevety ze salátu. V té době už před Karlem přistálo maso. Dva obrovské kusy mramorovaného hovězího ležely na dřevěném prkénku, sálalo z nich teplo a kořeněná vůně. Ve vzduchu se mísil rozmarýn, máslo a pach opečené kůrky.
Můj společník se na steaky vrhl s takovou lačností, že jsem mimoděk sklopila oči. Krájel maso na velké kusy, cpal si je do úst, zapíjel vínem a přitom dál rozebíral důstojnost, zásady a „správné ženy“. Na bradě se mu leskla šťáva z masa. Romantický obrázek to, mírně řečeno, nebyl.
Ke konci večeře z obou steaků nezůstalo nic než prázdné prkénko a mastné stopy, zatímco láhev shirazu byla vypitá do poslední kapky. Já už měla čaj dávno dopitý a jen jsem čekala, kdy tohle představení konečně skončí.
Karel si hlasitě říhl do ubrousku, rozvalil se na sedačce a luskl prsty na číšníka.
„Účet, mladý muži!“
Na stole se objevily černé kožené desky. Karel je líně otevřel, přejel očima částku a jeho spokojený výraz se v jediném okamžiku změnil v obchodní vážnost. Potom desky klidně posunul ke mně.
„Tak tedy, Jano. Dohromady to máme čtyři tisíce osm set korun. Na tebe připadá dva tisíce čtyři sta.“
Na pár vteřin jsem úplně ztuhla. Jako by ve mně někdo stiskl pauzu. Podívala jsem se na účet, potom na Karla a pak znovu na účet.
„Promiň, Karle, slyšela jsem dobře? Ty navrhuješ, abych zaplatila polovinu celého tohohle účtu?“
Pohlédl na mě podrážděně, jako bych položila tu nejhloupější otázku na světě.
„A co se ti na tom nezdá? V restauraci se účet dělí napůl. Nejsem sponzor, abych živil cizí ženy. Jsme přece moderní lidé. Říkal jsem ti hned, že chci rovnocenný vztah. Nebo patříš k těm, které se prodají za kus masa?“
Takovou drzost jsem, upřímně řečeno, dlouho nezažila. Můj salát a čaj stály přesně tři sta čtyřicet korun. Všechno ostatní — více než čtyři tisíce korun — připadalo na jeho dva obrovské steaky a láhev drahého vína, kterých jsem se ani nedotkla. Ve skutečnosti se rozhodl luxusně navečeřet napůl za moje peníze a obyčejnou chamtivost zabalil do vznešených řečí o evropské rovnoprávnosti.