V prvních vteřinách jsem měla velkou chuť udělat scénu. Chtěla jsem tomu samolibému manipulátorovi v pěkném obleku říct všechno, co si myslím o jeho „zásadách“ i o mužské ušlechtilosti. Jenže jsem účetní. Jsem zvyklá pracovat s čísly a moc dobře vím, že tam, kde stačí přesný výpočet, jsou přehnané emoce zbytečné.
Usmála jsem se na něj tím nejmilejším úsměvem.
„Víš, Karle, máš naprostou pravdu. Já jsem také pro evropský přístup, samostatnost a finanční poctivost. Promiň, odskočím si jen na minutku upravit nos a potom to všechno vyřešíme.“
Spokojeně se ušklíbl, očividně přesvědčený, že jeho prostý trik vyšel. Opřel se o záda sedačky a začal si párátkem čistit zuby.
Vstala jsem, vzala kabelku a zamířila směrem k toaletám. Jenže cestou jsem odbočila k pultu u správce směny, kde právě stál náš číšník.
„Mladý pane,“ řekla jsem tiše, ale pevně, „prosím vás, vystavte mi samostatný účet. U čtvrtého stolu jsem měla pouze zelený salát s krevetami a čaj.“
Číšník už zřejmě pochopil, co se děje, a bez zbytečných otázek přikývl. Rychle naťukal několik položek do terminálu.
„Tři sta čtyřicet korun,“ oznámil.
Přiložila jsem kartu, zaplatila svou objednávku a přidala mu stovku v hotovosti jako spropitné.
„A všechno ostatní,“ udělala jsem malou pauzu, „včetně dvou rib-eye steaků a láhve vína, prosím předejte mému doprovodu. Velmi trval na oddělené platbě, jako pravý Evropan.“
Ke stolu už jsem se nevrátila. Klidně jsem prošla restaurací tak, aby mě Karel dobře viděl. U východu jsem zachytila jeho pohled. Pořád seděl a čekal, přesvědčený, že se za chvíli vrátím a poslušně vytáhnu peněženku. Poslala jsem mu vzdušný polibek, přátelsky zamávala a vyšla do chladného pražského večera.
Cestou domů v taxíku mi telefon doslova vibroval v ruce. Karel volal asi pětkrát za sebou. Potom začaly chodit zprávy. Nejdřív zmatené: „Jano, kde jsi? Číšník chce zaplatit.“ Pak rozhořčené: „Co si to dovoluješ?“ A nakonec už otevřeně zlé: „Jsi malicherná, vypočítavá podvodnice! Slušní lidé se takhle nechovají!“
Později jsem se dozvěděla, že „úspěšný podnikatel“ neměl na kartě ani dost peněz na zaplacení večeře, kterou si sám objednal. Musel obvolávat známé a prosit, aby mu půjčili, jen aby mohl uhradit účet za vlastní lakotu.
S obrovskou chutí jsem jeho číslo zablokovala a celou konverzaci smazala. Tak jsem poznala skutečného moderního „děliče účtu“ — muže, který se tolik bojí, aby ho někdo nevyužil, že by se sám s radostí pověsil ženě na krk a svou lakotu nazýval krásnými slovy o rovnosti.
A potkaly jste někdy podobné postavy — lidi, kteří se pokoušeli řešit své finanční potíže pod záminkou férového partnerství a moderní rovnoprávnosti? Jak jste se z takových situací dostaly vy?