Dcera
Anetu si vzali z dětského domova, když jí bylo pouhých pět let. Na svůj věk byla maličká, drobná, hubená a vedle ostatních dětí působila skoro křehce, jako by ji stačilo vzít do dlaní. Na nové rodiče se dívala opatrně, nedůvěřivě, jako by pořád nemohla uvěřit, že si opravdu přišli právě pro ni, že odtud odejde a bude mít skutečný domov, maminku i tatínka. V dětském domově ji měli rádi snad všichni. Připomínala jemnou porcelánovou panenku: světlé kudrnaté vlásky, veliké modré oči, úhledný trochu zvednutý nosík a pusinku jako mašličku. Byla tichá, hodná, mazlivá, ráda pomáhala, nikdy si zbytečně nevymýšlela ani neodmlouvala, a vychovatelkám bylo upřímně líto, že takové dítě odchází.
Maminka Jana a tatínek Petr byli laskaví, srdeční lidé. Přijali Anetu bez váhání, celým srdcem, a netrvalo dlouho, než ji začali milovat jako vlastní dceru. Prarodiče z obou stran ji také přivítali vlídně, bez chladu, bez odstupu, bez toho tichého podezírání, které někdy kolem přijatých dětí bývá. Jen jedné věci Aneta dlouho nerozuměla: občas se na ni Jana zadívala tak hluboce a bolestně, až se děvčátku sevřelo srdce. Cítila, že za tím pohledem je něco ukrytého, ale nedokázala si vysvětlit co. Jinak se k ní všichni chovali dobře a Aneta si na novou rodinu poměrně rychle zvykla. Zdálo se, že se její život konečně uklidnil.
Když bylo Anetě sedmnáct let, Petr náhle onemocněl. Lékaři mu našli rakovinu, jenže nemoc odhalili příliš pozdě a naděje na léčbu byla už téměř mizivá. Petr slábl doma, tiše, den za dnem, jako by z něj život odcházel po kapkách. Jednou se Aneta vrátila ze školy — tehdy byla v posledním ročníku — a hned poznala, že se stalo něco zlého. Matka měla uplakaný obličej a otec vypadal nezvykle rozrušeně.
— Tati, co se stalo? — zeptala se vyděšeně.
— Anetko, nic… jen mě to hodně bolí, — vydechl chraplavě Petr. — Musím ti něco říct. Celý život jsem tě měl moc rád. A mám tě rád i teď. Jsi moje dcera. Jsem šťastný, že jsi byla s námi. Chci, abys na to nikdy nezapomněla.
— Tati, děkuju, — rozplakala se Aneta. — Já tě taky moc miluju. To já vám děkuju, že jste si mě vzali, vychovali mě a dali mi rodinu.
— Zeptej se maminky… ona ti všechno poví, — pokusil se Petr pokračovat, jenže slova se mu začala plést a už nedokázal mluvit srozumitelně.
Za tři dny Petr zemřel. Aneta pomáhala matce se zařizováním pohřbu, starala se o domácnost, vařila, vyřizovala potřebné věci a na vážné rozhovory jim nezbývala síla ani dech. Jana jako by ztuhla bolestí. Všechno dělala mechanicky, bez života, jako by spolu s manželem odešel i kus jí samotné.
Uplynuly tři roky. Aneta se vyučila švadlenou a nastoupila do krejčovského salonu. Několikrát se pokusila vrátit k otcovým posledním slovům a ptala se matky, co jí tehdy chtěl říct. Jana se však pokaždé tématu vyhnula. Tvrdila, že Petr už před smrtí jasně nemyslel, ale přitom vždycky sklopila oči. Tajemství tak před Anetou zůstávalo zavřené.
S Tomášem se Aneta seznámila na výstavě psů. Kamarádka ji tam vzala s sebou, protože sama vystavovala svou krásnou německou ovčandu. Aneta procházela mezi kotci, prohlížela si zvířata a najednou si všimla mladého muže, který stál u malých kníračů a díval se na ty veselé pejsky s takovým smutkem, až ji to zarazilo. Nevydržela to a oslovila ho.
— Dobrý den, já jsem Aneta. Proč se na ně díváte tak smutně?
— Dobrý den, já jsem Tomáš. Klidně Tom. Od dětství malé knírače miluju. Vždycky jsem takového psa chtěl, ale rodiče mi ho nikdy nedovolili, říkali, že se o něj nebudou starat.
A tak se dali do řeči. Tomáš byl otevřený, přímý a obyčejně milý kluk. Jeho otec pracoval u policie a matka učila češtinu a literaturu. Aneta mu také řekla něco o sobě: že vyrůstala v dětském domově, že její rodiče jsou adoptivní, ale že byli a jsou moc dobří. Začali se scházet. Tomáš představil Anetu svým rodičům a ona ho přivedla domů k Janě. Pomalu se všechno začalo blížit ke svatbě. Tomášovi rodiče pozvali Anetu i Janu k sobě, aby společně probrali chystanou oslavu.
Když Aneta s matkou vstoupily do Tomášova domu, jeho rodiče jim vyšli naproti. Jana pohlédla na Tomášova otce, v okamžiku zbledla, jako by před sebou uviděla ducha, a tiše, ale tvrdě řekla:
— Aneto, odcházíme. Žádná svatba nebude.
Zmatená dívka matku poslechla a vyšla za ní ven, zatímco Tomáš a jeho rodiče zůstali stát v naprostém úžasu a nechápali, co se právě odehrálo. Několik dní se Aneta snažila dostat z Jany pravdu, jenže ta jen plakala a opakovala, že svatba prostě nebude. Nakonec ticho prolomili sami Tomášovi rodiče. Přišli za Janou společně se synem.
— Jano, musíme si promluvit, — řekl Karel, Tomášův otec. — Musíš jim to všechno říct. Už to nemá smysl dál skrývat.
— Dobře, — odpověděla Jana potichu. — Teď už se před tím asi opravdu neschovám.