— Marie, tuhle mísu si radši neber. Je tam salát s majonézou. Ty bys tohle neměla, — utrousil Petr, aniž by zvedl oči od masa na grilu. A hned se rozesmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa našeho domu. Krkovička a špízy, které jsem od rána nakládala a pekla sama. Marináda podle receptu, který jsem pilovala skoro tři roky. A ten salát, mimochodem, jsem taky dělala já.
Sedm let to bylo pořád stejné. Od úplně prvního setkání, kdy mě Jan přivedl představit a Petr si mě přejel pohledem od hlavy k patě, hvízdl a prohodil: „No, Honzo, koukám, že máš vkus na ženské krev a mlíko.“ Tehdy jsem se usmála. Řekla jsem si — hloupý vtip. Hrubý, ale pořád jen vtip.
Jak moc jsem se spletla.
S Janem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Jan pracoval jako projektant ve stavební kanceláři a já už tehdy otevírala druhou pobočku své „Sladké dílny“. Síť cukráren. Moje. Vybudovaná od nuly, bez úvěrů a bez cizí pomoci. Tři roky jsem do podnikání vracela každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich mám pět.
Petr byl Janův kamarád ještě ze střední. Vyrůstali spolu, spolu byli na vojně, každé září jezdili na ryby. Pro Jana byl Petr skoro jako bratr. A já tomu rozuměla. Možná právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Jan to věděl. Sama jsem ho prosila, aby Petrovi nic neříkal. Nechtěla jsem míchat jejich přátelství s prací. A Jan mlčel.
Petr si zatím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terasu donesla poslední mísu — pečenou zeleninu — a sedla si vedle Jana. Petr už rozléval víno do sklenic. Jeho žena Lenka seděla naproti a dívala se do talíře. Do talíře se dívala vždycky, když začínalo další představení jejího manžela.
— Marie, do léta bys s tím měla trochu pohnout, — řekl Petr, když někomu podával sklenici. — Plavky ještě oblékneš? Nebo se zase schováš pod tuniku?
U stolu se rozlilo trapné ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Jan mi položil dlaň na koleno. Ten jeho starý známý pohyb. „Vydrž. On to nemyslí zle.“
Vzala jsem do ruky sklenici. Podívala jsem se na Petra.
— Petře, ty víš, že tvoje agentura pořád ještě nedoplatila úvěr na kancelář? — řekla jsem klidně. Bez důrazu. Jen jako obyčejný fakt. Věděla jsem to proto, že Ivana se jednou mimochodem zmínila, že zpoždění s návrhy vysvětlovali problémy s nájmem.
Úsměv mu na okamžik ztuhl. Jen na vteřinu. Pak se zase zasmál.
— A ty odkud víš něco o mojí kanceláři? — otočil sklenici v ruce. — Honza něco vykecal? No teda, brácho.
Jan mlčel.
Dopila jsem víno. Petr hned přeskočil na jiné téma — fotbal, dovolená, auto. Jako vždycky. A já si řekla: dobře. Není to poprvé. Zvládnu i tohle.
Pozdě večer, když všichni odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Jan ke mně zezadu přišel a objal mě.
— Odpusť mu. On je prostě takový.
— Já přesně vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Jan mě políbil do zátylku a šel spát. Já zůstala stát u linky, horká voda mi tekla po prstech a já necítila ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných poznámek. Stejných Janových omluv. Stejného těžkého ticha u stolu.
Za měsíc Petr zavolal. Zval nás na své narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Asi to bylo hloupé. Jenže já jsem cukrářka. Třípatrový, politý čokoládovou polevou, s karamelovou dekorací. Šest hodin práce. Zvlášť sněhové pusinky, zvlášť krémová vrstva, zvlášť zdobení. Vážil skoro čtyři kila.
Jan nesl krabici do auta tak opatrně, jako by nesl dítě.
— Nádhera, — řekl. — Petr z toho spadne na zadek.
Petr opravdu spadl na zadek. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Petr pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, sněhobílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždy. Petr uprostřed pozornosti. Opálený, s bílými zuby, v košili za několik tisíc. Objímal každého, kdo vešel, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Velmi okouzlující člověk. Dokud ho neznáte zblízka.
Položila jsem krabici na vedlejší stolek. Zvedla víko. Dort opravdu zářil. Karamelové nitky krásně chytaly světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena ve vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Přišel Petr. Podíval se nejdřív na dort, potom na mě.
— Marie, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen bys možná neměla tolik krému plýtvat kolem sebe, co? — a zasmál se. Pak se obrátil k hostům. — Naše Marie má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to poznat, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo sklopil oči. Někdo ze sebe vytlačil rozpačitý úsměv. Lenka zkoumala svou sklenici.
Uvnitř ve mně něco cvaklo. Nevybuchlo to. Opravdu jen cvaklo. Jako když zapadne zámek.
— Petře, — řekla jsem velmi klidně, — tenhle dort stojí dvanáct tisíc korun. Je v něm šest hodin mojí práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl ručně vyrobený dárek. Takže si ten dort beru zpátky.