A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde v kuchyni kape voda.
— Ty to myslíš vážně? — zamrkal Petr.
— Naprosto.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani netřásly. Otočila jsem se a šla k východu.
Jan mě dohnal až na parkovišti.
— Marie, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť to nemyslel schválně. On prostě…
— Jane, — položila jsem krabici na kapotu. — On „prostě“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Jan mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem bylo ticho. Pila jsem čaj a myslela na to, že dvanáct tisíc není zase tak obrovská částka. A šest hodin není celý život. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru svůj dárek zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně. Ale záda jsem měla rovná. A to už něco znamenalo.
O dva týdny později Petr zavolal, jako by se vůbec nic nestalo. Zval nás na párty u bazénu. A prohodil: „Tentokrát ale bez dortů.“
Nechtělo se mi tam. Vůbec. Řekla jsem Janovi, že nepojedu. Přikývl. Jenže za pár dní stejně začal:
— Marie, budou tam Pavel s Jitkou. A Michal taky. Neviděli jsme se věčnost. Nechci, aby ses s Petrem usmiřovala. Jen tam spolu zajedeme. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každé společné víkendy, každá pitomá sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Petrem viděli asi šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jedno bez další poznámky na moji váhu, jídlo, postavu nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo prostě odešla do jiné místnosti. A Jan potom pokaždé řekl: „On to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Petr měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, místo na grilování. Všechno krásné, všechno drahé, všechno na odiv. Miloval ukazovat: podívejte, čeho jsem dosáhl. Bílé lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, ostatní ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem velká. A vím to. Vím to každý den, když vstávám, oblékám se, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdy dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Ne jeho věc.
První hodinu byl klid. Petr se motal u grilu a bavil se s novými hosty. Seděla jsem na lehátku, pila limonádu a povídala si s Jitkou. Jitku jsem měla ráda. Taky byla silnější žena a taky dostávala od Petra své „vtípky“, jen méně často — viděli se jen párkrát do roka.
Pak přišel Petr. Se sklenicí. S tím svým podpisovým úsměvem. Opálený, vypracovaný. Postavil se vedle nás.
— Marie, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale prosím tě! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že se bazén vylije přes okraj?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k Jitce. Pokračovala jsem v hovoru. Myslela jsem, že teď už odejde. Jako obvykle. Řekne hnusárnu, já budu mlčet, večer skončí a my odjedeme.
Petr ale neodešel. Stál mi přímo za zády. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby to slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Tak padej do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Zrovna jsem vstávala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem úplně u okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a stáhla mě dolů. Vyplavala jsem, chytila se hrany. V uších mi hučelo. Viděla jsem ho nahoře — stál tam, smál se, rozhodil ruce: „No tak, byl to vtip!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Jan ke mně běžel od grilu. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi lepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse umřel okamžitě. Osmdesát tisíc korun se změnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem ručník z vedlejšího lehátka. Omotala jsem se. Otřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Sama jsem se tomu divila.
— Petře, — řekla jsem rovným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu shodil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál osmdesát tisíc. Do zítřka čekám převod.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak znovu nasadil úsměv.
— Marie, prosím tě. To byla sranda. Kup si nový.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Petře. Tohle je fyzické napadení.
Zavládlo ticho. I hudba jako by ztišila.
Jan stál vedle mě. Taky mokrý — skočil za mnou, ale já už se stačila dostat ven.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let k tomu nepřidal své obvyklé „on nechtěl“.
V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzuřená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Jasný. Jako mrazivé ráno.
Petr peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Janovi: „Řekni té svojí, ať nedělá hysterku. Vtip je vtip. A vůbec ať je ráda, že ji na našich akcích ještě trpím.“