— Marcelo, tuhle misku bych si na tvém místě nebrala. Je v tom salát s majonézou. To pro tebe přece není, — prohodil Aleš, aniž zvedl oči od masa na roštu. A hned se rozesmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa u našeho domu. Grilované maso, které jsem od rána nakládala a sama hlídala nad ohněm. Marináda podle receptu, který jsem ladila skoro tři roky. A ten salát, mimochodem, jsem připravila taky já.
Sedm let pořád totéž. Už od našeho prvního setkání, kdy ho Karel přivedl, aby nás seznámil, a Aleš si mě změřil od hlavy k patě, hvízdl a řekl: „No, Karle, ty máš teda vkus na ženské s pořádnými tvary.“ Tehdy jsem se usmála. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, ale pořád jen vtip.
Jak moc jsem se spletla.
S Karlem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu třicet osm. Pro oba to bylo druhé manželství. Karel pracoval jako inženýr v projekční kanceláři a já už v té době měla otevřenou druhou pobočku své „Sladké dílny“. Síť cukráren. Moje vlastní. Vybudovaná od nuly, bez půjček a bez cizí pomoci. Tři roky jsem vracela do podnikání každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich bylo pět.
Aleš byl Karlův kamarád ještě ze školy. Vyrůstali spolu, sloužili spolu na vojně, každý podzim spolu jezdili na ryby. Pro Karla byl Aleš skoro jako bratr. Chápala jsem to. Možná právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Karel věděl, jak to je. Sama jsem ho požádala, aby Alešovi nic neříkal. Nechtěla jsem míchat jeho přátelství s prací. A Karel mlčel.
Aleš si mezitím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer na terase jsem donesla na stůl poslední talíř — pečenou zeleninu — a posadila se vedle Karla. Aleš už naléval víno do sklenic. Jeho žena Lenka seděla naproti a dívala se do talíře. Ona se do talíře dívala pokaždé, když začalo další manželovo vystoupení.
— Marcelo, ty bys měla do léta trochu zhubnout, — pronesl Aleš, zatímco někomu podával sklenku. — Plavky vůbec oblékáš? Nebo se zase schováváš do pareí?
Nad stolem zůstalo viset ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Karel mi položil dlaň na koleno. Ten známý pohyb. „Vydrž to. On to nemyslí zle.“
Vzala jsem si sklenici. Podívala jsem se na Aleše.
— Aleši, víš vůbec, že tvoje agentura pořád nedoplatila úvěr na kancelář? — řekla jsem klidně. Bez nátlaku. Jen jako fakt. Věděla jsem to, protože Veronika se jednou mezi řečí zmínila, že zpoždění s návrhy vysvětlovali problémy s nájmem.
Úsměv mu na vteřinu ztuhl. Opravdu jen na okamžik. Pak se znovu zasmál.
— A ty o mojí kanceláři víš odkud? — zatočil sklenkou v ruce. — Karel se prokecnul? Ty jsi teda dobrej, brácho.
Karel mlčel.
Dopila jsem víno. Aleš okamžitě přešel na jiné téma — fotbal, dovolenou, auto. Všechno jako vždycky. A já si pomyslela: dobře. Není to poprvé. Přežiju i tohle.
Pozdě večer, když už všichni odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Karel ke mně přišel zezadu a objal mě.
— Odpusť mu to. On prostě takový je.
— Já moc dobře vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Karel mě políbil do vlasů a odešel spát. Já zůstala stát u dřezu, horká voda mi tekla přes prsty, ale necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných narážek. Sedm let stejných omluv od Karla. Sedm let toho stejného těžkého mlčení u stolu.
O měsíc později Aleš zavolal. Zval nás na svoje narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Možná to byla hloupost. Jenže jsem cukrářka. Třípatrový, potažený čokoládovou polevou, s karamelovou dekorací. Šest hodin práce. Zvlášť pusinky, zvlášť krémové vrstvy, zvlášť zdobení. Vážil skoro čtyři kila.
Karel nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní bylo dítě.
— Nádhera, — řekl. — Aleš z toho bude paf.
Aleš z toho opravdu byl paf. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Aleš pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, sněhobílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždy. Aleš uprostřed pozornosti. Opálený, s bílými zuby, v košili za několik tisíc. Objímal každého, kdo vešel, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Velmi okouzlující člověk. Pokud ho neznáte zblízka.
Krabici jsem položila na samostatný stolek. Zvedla jsem víko. Dort opravdu zářil. Karamelová vlákna krásně chytala světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo to dělal? — zeptala se žena v vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Přišel Aleš. Podíval se nejdřív na dort, potom na mě.
— Marcelo, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen by možná bylo lepší, kdybys tolik krému neplýtvala sama na sebe, co? — a rozesmál se. Pak se otočil k hostům. — Marcela má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to znát, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo sklopil oči. Někdo ze sebe vymáčkl rozpačitý úsměv. Lenka si prohlížela svou sklenici.
Uvnitř ve mně něco cvaklo. Nevybuchlo to. Právě cvaklo. Jako když zapadne zámek.