— Aleši, — řekla jsem úplně klidně, — ten dort stojí dvanáct tisíc korun. Je v něm šest hodin mojí práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl vlastnoručně vyrobený dárek. Takže si ho beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde v kuchyni kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Aleš.
— Naprosto.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla ke dveřím.
Karel mě dohnal až na parkovišti.
— Marcelo, počkej.
— Počkám v autě.
— On to přece neudělal schválně. On jenom…
— Karle, — položila jsem krabici na kapotu, — on „jenom“ už sedm let. Na každém setkání. Před všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Druhý den ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Karel mlčel. Až doma řekl:
— On se urazil.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem byl klid. Pila jsem čaj a přemýšlela, že dvanáct tisíc vlastně není tak závratná částka. A šest hodin práce také není konec světa. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru svůj dárek zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala dobře. Ale seděla jsem s rovnými zády. A to už něco znamenalo.
Za další dva týdny Aleš zavolal, jako by se vůbec nic nestalo. Zval nás na párty u bazénu. A zavtipkoval: „Tentokrát ale bez dortů.“
Jet se mi nechtělo. Vůbec. Řekla jsem Karlovi, že nepojedu. Přikývl. Ale za pár dní přece jen promluvil:
— Marcelo, budou tam Petr s Janou. A Michal taky. Neviděli jsme se sto let. Nechci, aby ses s Alešem usmiřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každý svátek, každý společný víkend, každá nesmyslná sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Alešem viděli asi šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jedno se neobešlo bez poznámky o mé váze, jídle, postavě nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo odešla do jiné místnosti. A Karel potom pokaždé řekl: „On to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Aleš měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, grilovací kout. Všechno krásné, všechno drahé, všechno vystavené na odiv. Miloval, když mohl ukazovat: podívejte, kam jsem to dotáhl. Bílé lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, druhou ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem silnější. Vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdy dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Není to jeho věc.
První hodinu bylo všechno v klidu. Aleš se motal u grilu a bavil se s novými hosty. Seděla jsem na lehátku, pila limonádu a povídala si s Janou. Janu jsem měla ráda. Byla také silnější žena a Alešovy „vtípky“ se jí také nevyhýbaly, jen méně často — vídali se jen párkrát do roka.
Pak přišel Aleš. Se sklenkou. Se svým typickým úsměvem. Opálený, vypracovaný. Postavil se vedle mě.
— Marcelo, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale no tak! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k Janě a pokračovala v rozhovoru. Myslela jsem si, že ho to přestane bavit. Jako obvykle. Řekne jedovatost, já budu mlčet, večer skončí a my odjedeme.
Jenže Aleš neodešel. Stál přímo za mými zády. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby ho slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Mazej do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Právě jsem vstala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem u samého okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a táhla mě dolů. Vyplavala jsem, chytila se okraje. V uších mi hučelo. Viděla jsem ho nahoře — stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, vždyť jsem si dělal srandu!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Karel běžel od grilu ke mně. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi lepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse odešel okamžitě. Osmdesát tisíc korun se proměnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem si ručník ze sousedního lehátka. Otočila jsem se. Utřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Sama jsem se tomu divila.
— Aleši, — řekla jsem vyrovnaným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu strčil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál osmdesát tisíc. Do zítřka čekám převod.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si znovu nasadil úsměv.
— Marcelo, neblázni. Byl to fór. Kup si nový.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Aleši. Tohle je fyzické napadení.
Nastalo ticho. I hudba jako by ztlumila.
Karel stál vedle mě. Také mokrý — skočil za mnou, ale já už jsem se stihla dostat ven sama.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let nepřidal své obvyklé „on to tak nemyslel“.