Tak jsem žila normálním životem až do loňského pátku večer.
Je mi šestatřicet, jsem už několik let po rozvodu a pracuji jako hlavní účetní v malé dopravní a logistické firmě. Můj život byl klidný, děti už dospěly, a já si řekla: proč si nedopřát šanci na nové vztahy? Tak jsem se přihlásila na seznamku. Mezi stovkami nudných profilů mě okamžitě zaujal Jaromír.
Bylo mu osmapadesát. Na fotografiích vypadal urostle: ušlechtilá šedivina, drahý oblek, sebejistý pohled, pěkné auto na pozadí. V jeho profilu stálo:
„Jsem úspěšný muž, cením pohodlí a kvalitu života, hledám ženu pro vážný vztah — někoho, kdo už má dost klukovin a freeloading partnerů.“
Znělo to lákavě. Psali jsme si asi týden. Jaromír psal kultivovaně, často citoval a přemýšlel o životních principech, působil jako muž staré školy, pro kterého ještě existuje čest a slovo.
Když navrhl setkání, sám vybral známou steakovou restauraci v centru města. Bylo jasné, že není levná: tlumené světlo, masivní kožené pohovky, vitráže s vyzrálým masem přímo v sále. Už tehdy mi přišlo, že chce udělat silný dojem.
Přišla jsem včas, lehce upravila vlasy a oblékla své oblíbené smaragdové šaty. Jaromír už seděl u stolu. V realitě byl o něco nižší a robustnější než na fotkách, ale držel se s jistotou — dokonce lehce patronálně, jako někdo, kdo „už všechno viděl a ví“.
„Víte, týden byl pekelný. Jednání, partneři, napětí… tělo potřebuje bílkoviny,“ oznámil hlasitě číšníkovi tak, aby to slyšeli sousední stolky. „Dejte mi ribeye. Medium. A víte co? Když už jsme tady, dám rovnou dva. Dnes jsem hladový jako vlk. A jednu láhev nejlepšího shirazu.“
Číšník přikývl a odešel. Zůstala jsem překvapená, ale mlčela. Dospělý a finančně zabezpečený muž má právo si dopřát, zvlášť v pátek večer.
Čekali jsme, Jaromír rozvinul dlouhý monolog. Vyprávěl o svých obchodních úspěších, jak ho respektují podřízení, jak ho poslouchají partneři, a pak přešel k oblíbenému tématu mužů ze seznamek — „materialismu moderních žen“.
„Víte, Markéto,“ začal poučně, zatímco číšník naléval drahé víno. „Dnešní ženy chtějí jen peníze. Nikdo se nedívá na muže jako na osobnost. Všichni hledají jen peněženku.
A já nejsem bankomat. Chci partnerské vztahy, rovnost. Jako v Evropě.“
Jemně jsem pokývala hlavou a brala krevety ze salátu. Mezitím přinesli maso. Dva obrovské kusy mramorového hovězího ležely na prkénku, voněly rozmarýnem, máslem a opečenou krustou.
Jaromír se na steaky vrhl tak žravě, že jsem odvrátila pohled. Krájel je velkými kusy, cpál do úst, zapíjel vínem a přitom pokračoval v rozpravě o cti, principech a „správných ženách“. Masný šťáva mu stékala na bradu. Romantika se nekonala.
Konec večeře: stoly prázdné, láhev shirazu vypita do poslední kapky. Já jsem dojedla čaj a čekala, kdy představení skončí.
Jaromír odříhnul do ubrousku, rozvalil se na pohovce a prstem zaklepal na číšníka.
„Účet, prosím!“
Na stůl položili černou koženou složku. Jaromír ji líně otevřel, prolétl očima sumu a jeho spokojený výraz se proměnil v obchodní vážnost. Pak ji klidně podal mně.
„Tak, Markéto. Celkem šestnáct tisíc korun. Polovina na tobě.“
Zůstala jsem bez slov. Jakoby někdo stiskl pauzu uvnitř mě. Podívala jsem se na účet, pak na Jaromíra, znovu na účet.
„Promiň, Jaromíre, dobře jsem slyšela? Chceš, abych zaplatila polovinu všeho toho?“
Podíval se na mě podrážděně, jako bych položila nesmírně hloupou otázku.
„A co tě znepokojuje? V restauraci se účet dělí na poloviny. Nejsem sponzor, abych živila cizí ženy. Jsme přeci moderní lidé. Hned jsem říkal, že chci rovné vztahy. Nebo jsi z těch, kdo se prodají za kousek masa?“
Takovou drzost jsem dlouho nezažila. Můj salát a čaj stály tisíc dvě stě korun. Všechno ostatní — přes patnáct tisíc — šlo na jeho dva obrovské steaky a láhev vína, k nimž jsem se ani nedotkla. Zkrátka chtěl bohatě večeřet na můj účet, obaleno řečmi o evropské rovnosti.
První okamžiky jsem chtěla udělat scénu. Říct mu vše, co si myslím o jeho „principiích“ a mužské ušlechtilosti. Ale já jsem účetní. Umím s čísly, a tam, kde jde o přesný výpočet, nejsou emoce potřeba.
Usmála jsem se nejpůvabnějším úsměvem.
„Víš, Jaromíre, máš pravdu. I já jsem pro evropský přístup, samostatnost a finanční poctivost. Promiň, jen na chvilku odcházím upravit nosík, a pak to vyřešíme.“
On se spokojeně ušklíbl, evidentně si myslel, že jeho trik vyšel. Zaklonil se a začal šťourat v zubech.
Šla jsem k toaletě, ale cestou odbočila ke recepci, kde stál náš číšník.
„Mladý pane,“ řekla jsem klidně, „prosím, vystavte mi vlastní účet. U stolu číslo čtyři jsem měla jen zelený salát s krevetami a čaj.“
Číšník zřejmě situaci pochopil a bez dalšího ptaní stiskl pár tlačítek.
„Tisíc dvě stě korun,“ oznámil.
Zaplatila jsem kartou a přidala tři sta korun tip.
„A všechno ostatní,“ udělala jsem pauzu, „včetně dvou ribeye a vína, prosím, předejte mému společníkovi. Trval na rozděleném účtu, jako pravý Evropan.“
Ke stolu jsem se už nevrátila. Klidně jsem prošla sál, aby mě Jaromír viděl. U dveří jsem zachytila jeho pohled. Stále seděl, jistý, že se vrátím a zaplatím. Poslala jsem mu letmý polibek, přátelsky zamávala a vyšla do chladné pražské noci.
V taxíku domů telefon neustále zvonil. Jaromír volal snad pětkrát za sebou. Pak začaly zprávy: nejdřív zmatené „Markéto, kde jsi? Číšník chce zaplatit.“ Pak rozhořčené: „Co si dovoluješ?“ Nakonec otevřeně zlostné: „Jsi lakomá, sobec! Takto normální lidé nepůsobí!“
Později se ukázalo, že „úspěšný podnikatel“ neměl na účtu ani dost peněz zaplatit večeři, kterou si objednal sám. Musel volat známým a půjčit si, aby uhradil účet za vlastní lakomství.
S potěšením jsem jeho číslo zablokovala a smazala konverzaci. Tak jsem poznala moderního „dělitele účtů“ — muže, který se bojí, že ho někdo využije, ale sám se rád nechá živit, přičemž svou lakotu obaluje řečmi o rovnosti.
Potkali jste někdy takové lidi — ti, kdo řeší své finance na úkor partnera pod rouškou poctivého partnerství a moderní rovnosti? Jak jste z toho vybrali?