V té krabici nebylo jen potvrzení o dědictví. Byla tam i směnka Jarmily Novotné.
Před třemi lety, když se stěhovali do bytu na Jiráskově, dala Lenka tchyni milion dvě stě tisíc. Byly to peníze z prodeje maminčina domku na vesnici. Jarmila Novotná tehdy skoro plakala: „Leničko, necháme byt napsaný na mě, Petr by všechno rozházel, víš, jaké má dluhy. Dám ti potvrzení, že jsem si ty peníze půjčila a ručím tím bytem.“
Lenka byla tehdy zamilovaná hlupačka. Ale návyk kontrolorky kvality přece jen zafungoval — potvrzení si vzala. A dokonce ho nechala ověřit u notáře, zatímco Petr běžel pro pivo.
— Karle, musím do toho bytu. Hned.
— Zbláznila ses? Vyměnil zámek.
— Nevyměnil. Je líný. Teprve se na to chystal. Pohlídej Elišku. Čtyřicet minut.
Lenka si přehodila bundu přes ramena. Venku už svítalo. Město se probouzelo, tramvaje zvonily, lidé mířili do práce a k halám. Lenka šla rychle, skoro běžela.
Vchod ji přivítal známým pachem sava. Vyšla do pátého patra. Klíč vklouzl do zámku lehce. Petr ho opravdu nestihl vyměnit.
V bytě to páchlo smaženým salámem a levným pánským deodorantem. Na věšáku visel béžový kabát Jarmily Novotné. Z kuchyně se ozývaly hlasy.
— …nech toho, mami. Zítra právník řekne, jak ji z toho účtu úplně vyhodit. Je moje žena, takže majetek je společný. A peníze taky.
— Hlavně mlč o tom bytě, — tchynin hlas byl tichý a kluzký. — Ona si myslí, že to potvrzení má u sebe. Včera jsem všechno obrátila vzhůru nohama a krabici nenašla. Asi ji sama vyhodila, když se chystala do porodnice. Byla poslední dobou úplně hysterická.
Lenka stála v chodbě opřená o stěnu. Podívala se na své ruce. Růžová stuha byla pořád omotaná kolem zápěstí — špinavá, s fleky od čaje.
Do kuchyně nešla. Zamířila rovnou do ložnice. Na jejich posteli ležela cizí dámská kabelka — malá, červená, z laciné koženky.
Lenka otevřela skříň. Její police byly prázdné, zůstala jen houpající se ramínka. V rohu stála krabice od bot. Ta krabice.
Popadla ji a přitiskla k hrudi. Uvnitř něco zašustilo.
— Kdo tam je? — Petrův hlas přeskočil skoro do pištění.
Stál ve dveřích ložnice jen v trenýrkách a tílku. Obličej měl nateklý po spánku, oči kalné a zlé.
— Jak ses sem dostala? Řekl jsem ti, že máš vypadnout!
Přes jeho rameno vykoukla Jarmila Novotná. Jakmile uviděla krabici v Lenčiných rukou, zbledla. Pěstěné prsty se jí zaryly do futer.
— Leni, co to děláš? — pokusila se tchyně usmát, ale vyšel z toho škleb. — Dej sem tu krabici, jsou tam Petrovy papíry k úvěrům.
— K úvěrům? — Lenka otevřela krabici. Nahoře ležel její pas a pod ním přesně to potvrzení. — Paní Novotná, víte, že nás v kontrole kvality neučí jen prohlížet součástky? Učí nás taky evidovat vady.
— Jaké vady, o čem to meleš? — Petr se po ní vrhl. — Dej to sem!
Lenka rychle strčila potvrzení do kapsy bundy.
— Vada je ve tvé výchově, Petře. A taky v tvém uvažování.
Otočila se ke dveřím. Petr se ji pokusil chytit za rameno, ale Lenka ho tvrdě šťouchla prstem do hrudi — přímo do křivě vytetovaného vlka.
— Nesahej na mě. Ještě jeden pohyb a odsud volám policii. Ohlásím zpronevěru mých peněz ve zvlášť vysoké částce. Mám potvrzení na milion dvě stě tisíc. K tomu dvě stě osmdesát tisíc na účtu. Chceš sedět dřív, než tvoje dcera řekne první slovo?
Petr ztuhl. Přelétl pohledem k matce. Ta mlčela a tiskla si dlaň k ústům.
— A ještě něco, — Lenka sevřela kliku. — Byt na Jiráskově půjde do zástavy v rámci žaloby na vrácení dluhu. Podávám návrh k soudu. Bydlete si tam, dokud nepřijdou exekutoři. Řekla bych, že pár měsíců máte.
Vyšla ven a zabouchla za sebou dveře. Na chodbě se zastavila a poprvé po třech letech udělala něco, co už skoro zapomněla: prostě vydechla. Ne hluboce, ne pomalu — prudce a krátce. Jako by ze sebe shodila betonovou desku.
Zpátky už neutíkala. Cestou se zastavila v nonstop obchodě, koupila pořádnou konvici, dobrý čaj a čokoládu.
Karel čekal u vchodu.
— Tak co? Našla?
Lenka přikývla.
— Našla. Karle, zítra mi pomůžeš převézt nábytek. A vyměnit zámek.
— Vracíme se na Jiráskovu? — ožil bratr.
— Ne, — Lenka se podívala na okna pratetina paneláku. — Ať si tam teď Jarmila, Petr a ta jeho ženská poradí sami. My zůstaneme tady. Tohle je moje. Čisté. Bez vad.
Ráno přišlo nenápadně — šedé nebe za oknem jen o odstín zesvětlalo a v rohu za sklem začali vrkat holubi. Lenka otevřela oči. Eliška spala s ručičkami rozhozenými do stran. V bytě bylo teplo — Karel přivezl druhý radiátor a zalepil okna malířskou páskou.
Lenka vstala a přehodila přes sebe župan. V kuchyni spal Karel na gauči, bundu stočenou pod hlavou místo polštáře.
Přešla k oknu. Dole u domu stála jejich škodovka. Stejná poznávací značka, stejný škrábanec na nárazníku. Petr seděl uvnitř, čelo opřené o volant.
Lenka postavila konvici na linku. Nová, lesklá, začala spokojeně hučet.
Telefon na stole zavibroval.
„Lenko, pojď dolů. Musíme si promluvit. Máma… máma to přehnala. Říká, že se to dá vyřešit v klidu.“
Lenka si nalila čaj. Podívala se na čokoládu. Rozbalila stříbrnou fólii.
Telefon se znovu zachvěl.