„Přivezl jsem kočárek. A tvoje věci. Pojď mi pomoct to vynést, sám to nezvládnu.“
Lenka si ukousla kousek čokolády. Hořká, s oříšky.
Potom vzala telefon a napsala:
„Kočárek nech u vchodu. Věci taky. Klíče od bytu na Jiráskově vhoď do schránky číslo 48. Jestli auto do pěti minut neodjede, volám odtahovku. Na trávníku se neparkuje. Strážník bydlí za rohem.“
Viděla, jak se Petr v autě trhl. Jak začal rychle psát odpověď, potom ji celou smazal. Vystoupil, podíval se k jejím oknům. Lenka se neschovávala — stála s hrnkem čaje a dívala se na něj shora.
Petr vytáhl z kufru kočárek. Ten samý, koženkový. Postavil ho na chodník. Vedle něj hodil dva velké černé pytle. Chvíli postával, pak kopl do kola. Nakonec došel ke vchodu, zasunul něco do otvoru poštovní schránky a vrátil se do auta.
Škodovka vystřelila od domu s písknutím pneumatik.
— Leni? — Karel se probudil a mnul si oči. — Byl tady?
— Byl. Přivezl dárečky.
Lenka sešla do přízemí. Ve schránce ležel svazek klíčů s přívěskem ve tvaru autíčka. Vzala ho a vrátila se do bytu.
V bankovní aplikaci svítilo upozornění: Petr se pokusil přihlásit do internetového bankovnictví, třikrát zadal špatné heslo a přístup byl definitivně zablokován.
Lenka si sedla ke stolu. Vytáhla z kapsy potvrzení. Papír byl pomačkaný a starý.
K soudu zatím nepůjde. Zatím ne. Měla v náručí kojence a žádný čas běhat po úřadech. Prostě počká. Jarmila Novotná teď bude usínat i vstávat s jedinou myšlenkou — kdy Lenka zajde za právníkem. A to čekání ji bude stát víc než milion dvě stě tisíc.
Z pokoje se ozvalo tiché pípnutí Elišky a zase utichlo.
Lenka se podívala na růžovou stuhu na svém zápěstí. Uzel povolil a rozvázal se sám. Sundala ji a opatrně položila do krabice s dokumenty.
Zítra jí Karel slíbil přivézt normální postel. Život se začínal rovnat pomalu, po milimetrech — jako součástka ve stroji po přesném seřízení.
Svou část účtů za byt na Jiráskově teď Jarmila Novotná platila sama. Potichu. Bez připomínek.
Povaha se jí nezměnila.
Ale Lence už nikdy nezavolala.