Lenka došla ke vchodu. V kabelce, pod podšívkou, měla starý klíč. Nosila ho pořád u sebe — zvyk kontrolorky kvality: mít po ruce náhradní nástroj, kdyby ten hlavní selhal.
Dveře povolily s těžkým zaskřípěním. Do nosu ji udeřil pach prachu, starých novin a zatuchlého chladu. Nábytek tam skoro nezůstal — jen proleželý gauč a rozviklaný stůl. Ale bylo tu aspoň ticho.
Lenka položila Elišku na gauč, ani ji nesvlékala. Sama si sedla vedle ní. Ruce se jí třásly tak silně, že nedokázala rozepnout zip u bundy.
Potom vytáhla z tašky s dokumenty modrou složku, kterou dostala v porodnici. Za propouštěcí zprávou a potvrzeními ležel zažloutlý papír — osvědčení o dědictví.
V jedné věci měl Petr pravdu: byt na Jiráskově ulici, odkud ji vyhnali, skutečně patřil Jarmile Novotné. Ale něco nevěděl. Nebo na to pohodlně zapomněl.
Lenka otevřela bankovní aplikaci. Prst jí zůstal viset nad tlačítkem „Převody“.
Na společném účtu, kam posílala své prémie a peníze, které jí zůstaly po pratetě Boženě, leželo dvě stě osmdesát tisíc korun. Účet byl vedený na její jméno, ale Petr bezstarostně používal svou kartu.
Stiskla „Zablokovat kartu“. Pak i druhou.
Za oknem se rychle setmělo. V bytě mohlo být tak patnáct stupňů, víc ne. Lenka přešla ke kohoutku a otočila jím. Odpovědí bylo jen ticho. Vodu odpojili kvůli dluhům: dva roky tu nikdo nebydlel.
Podívala se na dceru. Eliška se znovu pohnula.
— Tak sníh, — řekla Lenka prázdné kuchyni. — Nejdřív sníh.
Vyšla na balkon, starým smaltovaným hrnkem nabrala z parapetu šedou sněhovou břečku a postavila ji na sporák. Sirky nikde nebyly.
Stála potmě a poslouchala, jak za okny kvílí vítr. V hrudi měla prázdno a zimu — téměř stejnou jako ten byt.
Za hodinu dorazil Karel. Přinesl starý olejový radiátor a tašku s jídlem.
— Ty ses úplně zbláznila? — zíral na hrnek se sněhem. — Vždyť tady je ledárna. Pojď ke mně, nějak se v kuchyni zmáčkneme.
— Ne, — Lenka si omotala růžovou stuhu kolem zápěstí. — Zůstanu tady. Karle, zvládneš zítra ráno zajet k Jarmile do garáže? Vyzvednout věci?
— Jo, vyzvednu, co mi zbývá… — Bratr unaveně vydechl a rukávem montérek si otřel čelo. — Hele, volal Petr. Řval, že jsi zablokovala kartu. Říkal, že když ji neodblokuješ, podá na tebe žádost o alimenty. Chápeš toho pitomce?
— Ať ji podá, — Lenka se zadívala na radiátor; spirála uvnitř začala matně oranžově žhnout. — Aspoň zjistí, jak funguje soud.
— Ty jsi nějaká… jiná, — Karel si sedl na kraj stolu. — Ani nebrečíš.
— V práci taky nebrečím, když najdu vadný kus, — Lenka vzala hrnek s rozpuštěným sněhem. — Jen ho odložím stranou.
Noc se táhla jako nekonečný pás ve výrobě. Radiátor cvakal, snažil se prohřát betonové stěny, ale všechno teplo utíkalo škvírami starých oken. Eliška spala zabalená ve třech dekách — ve dvou pratetiných, páchnoucích naftalínem, a ve své nové sváteční.
Lenka seděla na podlaze u gauče. Záda měla ztuhlá, ale nechtělo se jí pohnout. Dívala se na displej telefonu. Petr jí poslal čtrnáct zpráv.
„Co si myslíš, že děláš, krávo? Vrať přístup k penězům!“
„Máma je z toho úplně hotová. Zítra měla platit chalupu.“
„Ráno přijedu s policií. Ty prachy jsi ukradla.“
„Lenko, nepřeháněj to. Odblokuj účet a možná ti dovolíme vzít si kočárek.“
Lenka zprávy mazala, sotva je dočetla do poloviny. Oči ji štípaly prachem. Vybavilo se jí, jak před třemi měsíci ten kočárek vybírali. Petr tehdy trval na nejdražším, koženkovém, aby „kluci před barákem čuměli“. Lenka tehdy mlčky převedla peníze ze svého účtu. Kočárek teď stál v garáži Jarmily Novotné. Anebo už visel někde na bazaru.
Kolem druhé v noci se Eliška probudila. Pláč byl tenký jako skřípění vrtáku o kov. Lenka se rozběhla po kuchyni. Voda v hrnku se trochu ohřála, ale umývat dítě tou ledovou špinavou vodou se bála.
— Už, maličká, už…
Přitiskla dcerku k hrudi a snažila se ji zahřát vlastním tělem. A právě v té chvíli jí došlo, že si opravdu nepřipravila vůbec nic. Žádné umělé mléko pro případ, že by přišla o mléko. Žádnou zásobu plen — v tašce zůstaly tři kusy. Ani normální rychlovarnou konvici. Opravdu skončila jako uzel s vadou, který kontrola omylem pustila dál. Uvěřila, že „rodina“ je norma, která se nesmí zpochybňovat.
— Chyba ve výstupní kontrole, — zašeptala Lenka a pohupovala zavinovačkou.
Ráno přijel Karel znovu. Přivezl termosku horkého čaje, balík plen a starý elektrický vařič.
— Poslyš, — zarazil se ve dveřích. — Byl jsem v té garáži. Petr tam byl. S nějakou ženskou.
Lenka znehybněla s termoskou v rukou.
— S ženskou?
— Jo. Mladá. Přehrabovali se v tvých věcech. Petr řekl, že televizi a mikrovlnku nedá, prý je kupoval on. Nechtěl jsem se tam s ním rvát, vzal jsem jen tvoje oblečení a věci pro malou. Kočárek taky nedal. Řekl, že jedině přes soud.
Lenka se napila čaje. Horkost ji řízla do krku.
— Karle, a moje dokumenty? Byly v krabici od bot v předsíni.
— Žádná krabice tam nebyla, Leni. Tvrdil, že všechno z předsíně vyhodil do popelnice. Prej harampádí.
Lenka postavila termosku na stůl. Plastový kelímek se od horka lehce zdeformoval.