— Vypadni z našeho bytu, nejsi naše rodina!
— Táhni pryč, tady už pro tebe není místo! — vyštěkl Petr přímo u vchodu do porodnice. Jenže druhý den ráno zůstal stát jako opařený, když pochopil, co se přes noc stalo.
Skleněné dveře zádveří se co chvíli rozletěly a dovnitř vpustily ostravský duben — syrový, prašný, páchnoucí mokrým sněhem, výfukovými plyny a studeným asfaltem. Lenka si opatrněji přitiskla k sobě zavinovačku s miminkem. Růžová stuha sklouzla po hladkém saténu. Dcerka tiše oddychovala, zabořená nosíkem do krajky.
— Lenko, co tam stojíš? — Petr ani nevešel dovnitř. Zůstal na schodech, nervózně si poklepával po kapse bundy. Kytici nedržel. Jejich společná škodovka, na kterou měli ještě dva roky splácet úvěr, stála opodál napůl na trávníku.
Vedle Petra stála napřímená Jarmila Novotná, jeho matka. Záda měla nepřirozeně rovná, jako by ji někdo podepřel tyčí. Upravila si límec béžového kabátu a zadívala se někam za Lenku, směrem k vrátnici.
— Myslela jsem, že zajedeš autem až ke vchodu, — udělala Lenka krok ven. Průvan ji okamžitě švihl kolem kotníků. — Je zima. Vzali jste tu podložku?
Petr se ani nepohnul. Díval se na ni tak, jako by před ním nestála žena po porodu, ale vadný kus z výroby, který omylem spadl z pásu rovnou k jeho nohám. Takové pohledy Lenka znala ze směny. Zmetek. Vyřadit. Přetavit.
— Podložku jsme nevzali, — řekl Petr a vytáhl z kapsy svazek klíčů. Pomalu z něj odepnul jeden s plastovou hlavou od škodovky. — A autem blíž nepojedu. Máma říkala, že takhle to bude poctivější. Hned. Bez slz a divadla.
Lenka se nejdřív podívala na klíč. Potom na tchyni. Ta se konečně uráčila pohlédnout jí přímo do tváře.
— Tvoje věci jsme sbalili, Lenko, — pronesla Jarmila Novotná klidně, téměř jednotvárně, jako hučení ventilace v hale. — Karel, tvůj bratr, si je večer odveze. Petr bude zatím u mě a ten byt od zítřka pronajmu. Musím zaplatit dluhy za chalupu.
— Jaký byt? — Lenka ucítila, jak jí začínají tuhnout prsty na pravé ruce. Zavinovačka s dítětem najednou ztěžkla, jako by v ní neleželo novorozeně, ale kámen. — Vždyť tam bydlíme tři roky. Dělali jsme tam rekonstrukci. Lepili jsme tapety do dětského pokoje…
— Bydlela jsi tam jen proto, že jsme byli slušní, — usekl Petr. — Byt je mámin. Ona ho koupila, ona rozhoduje. Ty pro nás nejsi nikdo. A dítě… Máma říká, že se ještě musí zjistit, čí vůbec je. Chodila jsi na noční směny, ne? Kdo ví, co jsi tam dělala.
Lenka sledovala jeho ústa. Na rtech mu seděl pokřivený, skoro spokojený úšklebek. Bylo vidět, že si tu řeč v hlavě přehrával mnohokrát. Jarmila Novotná sotva znatelně kývla, jako by tím potvrdila, že každé slovo padlo správně.
— Odejdi, Lenko. K bratrovi na ubytovnu, ke své matce na vesnici, kam chceš. Klíče od auta dej Petrovi. Na to auto sis nevydělala, sedíš přece doma na mateřské.
Petr udělal krok dopředu a prostě jí vytrhl klíče z ochablých prstů. Lenka nestačila sevřít ruku. Dívala se jen na růžovou stuhu. Jeden její konec byl roztřepený, nitka se uvolnila a zachytila o knoflík.
— Věci jsou u mámy v garáži, — dodal Petr. — Ať si je Karel vyzvedne do zítřejšího poledne. Pak vyměním zámek.
Otočili se téměř současně. Petr otevřel matce přední dveře auta. Motor zachroptěl, vyplivl šedavý kouř a škodovka se rozjela. Lenku nechali samotnou na chodníku před porodnicí. V náručí měla jen růžový uzlíček a igelitku s šaty na propuštění, které si nakonec ani neoblékla.
Stála tam možná deset minut. Kolem ní procházeli šťastní otcové s květinami, babičky s balonky, někdo do ní nechtěně narazil ramenem a omluvil se.
Lenka vytáhla telefon. Displej byl prasklý — před měsícem ho Petr upustil a slíbil, že ho nechá opravit, ale samozřejmě se k tomu nikdy nedostal. Vytočila bratra.
— Karle? Kde jsi?
— Na směně, Leni. Co se děje? Už vás pustili? — mluvil rychle, v pozadí duněl kov.
— Pustili. Karle… Petr mě vyhodil z bytu. Řekl, že ho budou pronajímat. Vzal mi klíče. Přijedeš?
Na druhém konci nastalo ticho. Jen někde v dálce bouchal lis: jednou… podruhé… potřetí.
— Do háje, Leni… Já ti říkal, že je divnej. Dobře. Dodělám směnu a za tři hodiny jsem u tebe. Vezmu si taxík, i kdyby mě to mělo zruinovat. Sedni si zatím dovnitř do haly, ať nenastydneš. Proboha, jak tohle mohl udělat?
Lenka hovor ukončila. Tři hodiny. V kapse měla čtyři stovky — zbytek peněz, které jí máma dala „na doktory“.
Do teplé haly se nevrátila. Jen se vydala k zastávce. Vítr cuchal krajku na zavinovačce. Dcerka se probudila a tiše zaplakala.
— Pšš, Eliško, — zašeptala Lenka. — Hned. Jenom… pojedeme jinou cestou.
Nastoupila do tramvaje směrem na Porubu. Lidé po ní pokukovali, po ženě s novorozenětem, a někdo jí mlčky uvolnil místo. Lenka hleděla z okna na šedivé domy, mokré chodníky a nebe, které viselo nad městem nízko jako špinavá deka.
K bratrovi na ubytovnu nejela. Vystoupila u starého paneláku na okraji sídliště — tam kdysi bydlela její prateta Božena. Zemřela před dvěma lety. Byt od té doby stál prázdný a zamčený. Petr byl přesvědčený, že se dávno prodal, prý aby se zaplatily jeho svatební dluhy a spotřebiče na splátky. Sám tehdy Lenku vezl k notářce, ale dovnitř ani nešel. Kouřil na schodišti.