Muž, se kterým jsem šla na rande, mi hned oznámil, že je mu dvaapadesát, chce jen pohodové setkávání bez závazků a planých nadějí. Přistoupila jsem na jeho pravidla, ale po krásně stráveném odpoledni mi napsal tak nesmyslnou výčitku, že jsem na chvíli úplně oněměla.
Když se syn nedávno odstěhoval do vlastního bytu, náš domov najednou ztichl tak zvláštně, až mě to první dny bolelo. V devětačtyřiceti přece život nekončí, řekla jsem si, a tak jsem zkusila seznamovací aplikaci.
S Pavlem jsme se propojili téměř okamžitě. Bylo mu dvaapadesát. Psával bez hloupých pravopisných chyb, bez oplzlostí a laciných narážek, což mě samo o sobě docela příjemně překvapilo.
Už třetí den našeho dopisování mi poslal skoro programové prohlášení. Byla to dlouhá, tvrdá a dokonale přímočará zpráva, ve které nebylo místo pro žádné domýšlení.
„Domluvme se hned na začátku upřímně,“ stálo na displeji. „Mám za sebou dlouhé manželství a hodně ošklivý rozvod. Děti jsou dospělé a dávno si žijí po svém. Teď bych konečně rád žil taky trochu pro sebe. Ve vztahu potřebuju volnost. Nechci, aby po mně někdo něco vyžadoval, vysával mi energii nebo mi dělal scény. Hledám dospělou, rozumnou ženu.
A řeknu to rovnou: ženské rozmary platit nehodlám. Parfémy, šaty, kosmetické salony a podobné věci nejsou můj styl. Chci klidný, rovnocenný vztah.“
Přečetla jsem si tu zprávu dvakrát. Upřímně řečeno, podobná prohlášení mě už dávno neděsí, spíš mě dokážou i potěšit. Mám normální práci, vydělávám si sama a můžu si dovolit to, co opravdu chci. Do cizí peněženky lézt nepotřebuju a sponzora jsem si rozhodně nehledala.
Jasnost a otevřeně položená pravidla? Výborně. Mě samotnou už dlouho unavují hry, skryté nátlaky a věčné předvádění lidí, kteří se snaží působit jako někdo úplně jiný.
„Rozumím ti, Pavle,“ odepsala jsem mu. „Mně je taky blízká jednoduchost a upřímnost a vypočítavost nesnáším. Pojďme se sejít a normálně si popovídat.“
Domluvili jsme se na sobotní odpoledne.
Když člověk tak silně zdůrazňuje rovnost a žádná přehnaná očekávání, rozhodla jsem se mu přesně to dát. V té nejčistší podobě. Z obyčejného denního setkání jsem nechtěla udělat módní přehlídku ani generálku na slavnostní večer. Žádné hodinové přípravy, žádné obřady před zrcadlem.
Ze skříně jsem vytáhla své oblíbené modré džíny, vzala si jednoduché tričko a přes něj šedou kostkovanou košili. Na nohy pohodlné tenisky. Vlasy jsem si jen stáhla gumičkou do upraveného, praktického culíku.
Začali jsme si povídat a brzy jsem pochopila, že přede mnou opravdu sedí zajímavý muž. První rande bývají často buď křečovitě tichá, nebo se promění v nudný výslech o bývalých vztazích. Tady to bylo jiné. Rozhovor plynul lehce, volně a skoro bez hluchých míst.
— Viděla jsi tu novou inscenaci ve Vinohradském divadle? — zeptal se a nožem si ukrojil kousek koláče. — Režisér to tam podle mě dost přehnal se scénou. Nápad byl silný, ale provedení pokulhávalo. S klasikou se takhle svévolně zacházet nedá.
— Viděla, — přikývla jsem a odsunula prázdný talíř po salátu. — Scéna byla sporná, v tom s tebou souhlasím. Ale hlavní herec celý kus doslova zachránil. Měl neuvěřitelnou mimiku, dokázal rozesmát sál skoro z ničeho.
— Přesně! Tohle jsem si říkal taky! — ožil. — A jak zahrál scénu s dopisem? To byla mistrovská práce!
Hádali jsme se o knihách, probírali poslední vědecké zprávy a přeskakovali z jednoho tématu na druhé. Pavel se choval zdvořile, jemně, neskákal mi do řeči, pozorně poslouchal a bylo vidět, že ho skutečně zajímá, co si myslím.
Bylo mi s ním nečekaně klidně a příjemně. Dokonce jsem se přistihla, že už v duchu přemýšlím, kam bychom spolu mohli zajít příště.
Potom servírka přinesla účet v malé dřevěné krabičce a položila ho na kraj stolu. Pavel se k ní ani nenatáhl. Jen klidně upil vody ze sklenice a tázavě se na mě podíval.
— Svůj salát a dezert si zaplatím sama, — řekla jsem a vytáhla z kabelky kartu.
Moje objednávka vyšla na směšnou částku, něco kolem dvě stě dvaceti korun. Pavel spokojeně přikývl, vytáhl ze staré kožené peněženky peníze za svou kávu a koláč a vložil je do krabičky. Ani náznak hezkého gesta, ani nejmenší snaha ženu pozvat.
Ale neurazilo mě to. Jsme přece dospělí lidé a vlastně jsme si všechno vyjasnili předem. Už ve zprávách mi napsal, že za nikoho platit nemíní. Bylo to fér, bez překvapení a bez skrytých očekávání.
Vyšli jsme z kavárny do chladnější ulice, vřele jsme se rozloučili u vstupu do metra a každý jsme odjeli domů. Na duši mi bylo lehko. Po dlouhé době povedené seznámení, po kterém jsem opravdu měla chuť na pokračování.
Doma jsem si sundala tenisky, pověsila košili i tričko na ramínko do skříně. Právě v tu chvíli mi v kapse džínů krátce zavibroval telefon.
Vytáhla jsem ho a čekala něco milého, třeba: „Děkuju za odpoledne, jsi skvělá společnice, rád bych tě zase viděl.“
Jenže na displeji visela dlouhá zpráva od Pavla. Začala jsem číst a s každým dalším řádkem se mi obočí zvedalo výš a výš.