„Jano, řeknu ti to přímo a bez obalu. Z našeho setkání jsem hodně zklamaný. Čekal jsem, že uvidím krásnou, upravenou ženu, ale ty ses ani nepokusila udělat dojem. Přišla jsi v obyčejném tričku a teniskách! Nebyla z tebe cítit ani vůně parfému! Žena má být svátek, má potěšit oko svého muže. Ty jsi vypadala, jako bys jen odběhla vynést odpadky. S takovým přístupem k sobě a ke svému vzhledu se nebudeš líbit nikomu. Promiň tu upřímnost, ale my se k sobě očividně nehodíme.“
Moje dobrá nálada zmizela v jediném okamžiku, jako by nikdy nebyla. Zůstala po ní jen křivda, pocit nespravedlnosti a prudká, horká zlost.
Takže ten samý člověk mi naprosto jasně napsal, že nehodlá platit ženské parfémy, nehty, účesy ani kosmetické salony? Ale zároveň je dospělý muž vážně pobouřený, že žena neinvestovala vlastní peníze a vlastní čas do toho, aby potěšila zrovna jeho oko! Tak čistou drzost aby člověk pohledal.
Sedla jsem si na pohovku a začala psát odpověď.
„Pavle, díky i tobě za upřímnost,“ psala jsem už bez potřeby cokoli uhlazovat. „Podívejme se tedy na fakta dnešního setkání. Ty jsi na rande nepřišel v drahém obleku, ale ve starém svetru a ošoupaných džínách. Já jsem se oblékla ve stejném duchu. Chtěl jsi poctivost? Tady ji máš: přišla jsem taková, jaká jsem v běžném životě — v pohodlném denním oblečení a bez jakýchkoli finančních očekávání vůči tobě. Ty ses prostě oblékl a přijel. Já jsem udělala úplně totéž. Jsme přece rovnocenní partneři, jak jsi sám hlásal ve svém profilu.“
Na chvíli jsem se zastavila, ale vztek ve mně pořád vřel. Prsty znovu začaly klapat po displeji. Druhá zpráva už byla definitivní.
„Jestli potřebuješ ženu jako z katalogu — výraznou, dokonale učesanou, v drahých šatech, na podpatcích, s večerním líčením a stopou luxusního parfému — pak je to úplně jiná objednávka. Takový vzhled stojí obrovské peníze, čas a sílu. Žena to nedostává od přírody zadarmo v dárkovém balení. A pokud chceš mít vedle sebe právě takovou okázalou společnici, musíš se podle toho taky chovat: přijít s květinami, přijet slušným autem a vzít účet na sebe. Nemůžeš požadovat drahou výlohu, když do ní zásadně nechceš nic vložit a u placení počítáš každou korunu. Chceš jezdit v luxusním autě, ale platit za něj jako za lístek na tramvaj. Takhle to nefunguje.“
Stiskla jsem „odeslat“. U zpráv se hned objevily dvě modré fajfky. Přečetl si je okamžitě, doslova během vteřiny.
Jenže nahoře v chatu se ani jednou neukázalo vytoužené „píše…“. Čekala jsem asi deset minut. Odpověď nepřišla. Pavel se podle očekávání a velmi zbaběle stáhl do ticha, protože proti obyčejné logice nenašel jediný srozumitelný argument.
Od té doby mi už nikdy nenapsal.
Odložila jsem telefon stranou a zhluboka vydechla. Mrzelo mě to? Ano, samozřejmě. Ale ne proto, že bych přišla právě o tohoto muže. Zabolelo mě něco jiného: vzdělaný, sečtělý člověk ve dvaapadesáti letech se ukázal jako beznadějný pokrytec a malý, laciný hlupák.
Někteří muži velmi rádi opakují, že dnešní ženy jsou příliš vypočítavé. Požadují naprostou rovnoprávnost, oddělené účty a absolutní samostatnost. Chtějí, aby se žena sama uživila a v ničem je nepotřebovala, ani v maličkostech.
Zároveň jsou ale z nějakého důvodu upřímně přesvědčení, že tahle samostatná žena, unavená po práci, má utrácet vlastní výplatu za kosmetiku, péči, salony a oblečení jen proto, aby zadarmo lahodila jejich náročnému pohledu. A když jim takovou dobrovolnou charitu odmítne poskytovat, cítí se smrtelně uražení.
A jak reagujete vy na takové šetrné obdivovatele ženské krásy? Srovnáte je na místě, nebo je bez jediného slova pošlete do blokace, abyste neztrácely sílu zbytečnými hádkami?