Novotný několik minut počkal. Hlavou se mu honily nejhorší možné myšlenky. Vybavily se mu první roky s Evou, narození syna, její slzy u nemocniční postele, když ho po zranění sotva zachránili. Bylo to všechno skutečné — a teď se to mělo zhroutit? Nebo jen celou dobu odmítal vidět pravdu?
Potichu odemkl vlastními klíči. V předsíni stála známá pánská vůně — přesně ta, která ho už půl roku pronásledovala. Ale vedle ní se neslo ještě něco jiného: vůně teplého pečiva. Eva pekla jeho oblíbený višňový koláč. A právě ta domácí, důvěrně známá sladkost ho zasáhla silněji než jakýkoli důkaz.
Karel se beze zvuku zul a vešel do pokoje.
U stolu seděla Eva. Naproti ní ten muž. Na stole byly talíře, láhev vína, dvě skleničky a rozložené papíry. Eva mu něco říkala, ale jakmile spatřila manžela, hlas se jí zlomil.
„Karle…“ vydechla jen.
Muž se pomalu postavil.
A v tu chvíli ho Karel konečně poznal.
Milan Horák.
Kdysi, ještě na konci osmdesátých let, sloužili ve stejném oddělení. Potom Milana podrazili, poslali ho do vězení na základě vykonstruovaného případu a on zmizel z Karlova života. Jako by se propadl do temnoty devadesátých let. Od té doby uplynulo skoro třicet let.
A teď stál v Novotného bytě, bledý, vyhublý a až příliš rovný — přesně tak se drží lidé, kterým bolí každý pohyb.
„Špatně sis vybral chvíli na tichý příchod, Karle,“ řekl Horák s pokřiveným úsměvem. „Slyšel jsem tě už na schodech.“
Eva pomalu položila vidličku na stůl.
„Sedni si,“ řekla manželovi. „Nejdřív si nás vyslechni. Potom si mysli, co chceš.“
„Vysvětlení chci hned,“ pronesl Novotný tvrdě. „Kdo to je a co se tady děje?“
Horák se těžce posadil. Teprve tehdy si Karel všiml, že levou ruku drží nepřirozeně a pod kabátem se rýsuje pevný obvaz.
„Hledal jsi milence?“ zeptal se Milan unaveně. „Našel jsi mě. Tvoje žena tě nepodvádí, Karle. Už několik měsíců mě doslova tahá hrobníkovi z lopaty. Povlečení mění proto, že ho dvakrát týdně zanechám od krve. Doktory zavolat nejde. Jdou po mně lidé, kterým hodně záleží na tom, abych se nedožil výslechu.“
Novotný beze slova pohlédl na Evu.
Na stole neležely milostné dopisy, ale recepty, balíčky léků, sterilní obvazy a nějaké lékařské zprávy.
„Říkala jsi, že zůstáváš ve škole,“ pronesl zastřeně.
„A co jsem ti měla říct?“ odpověděla Eva tiše, ale pevně. „Že vozím postřeleného člověka po doktorech, kteří se neptají? Že ho schovávám u nás doma? Že dávám všechno, co máme, za léky? Ty bys nezůstal stranou. Šel bys podle zákona. A tehdy by Milana zabili.“
Na okamžik se odmlčela a až potom dodala:
„A ještě jednu věc nevíš. Když tě v jednadevadesátém chytili a drželi ve sklepě, byl to právě Milan, kdo zjistil, kde jsi. On mě dostal k lidem, kteří tě mohli vytáhnout. Díky němu jsem to stihla. Zakázal mi, abych ti to někdy řekla. Tvrdil, že musíš zůstat člověkem, který nemá dluh vůči temnotě.“
Karel se pomalu sesunul do křesla. Jako by mu někdo podrazil půdu pod nohama. Všechno, co si myslel, všechno, co v sobě už téměř odsoudil, se rozpadlo na prach.
Vzpomněl si, jak Evu sledoval, jak v jejím hlase hledal lež, jak už v duchu plánoval kamery po bytě. A teď před ním seděla žena, která celou tu dobu mlčky zachraňovala člověka, jenž kdysi zachránil jeho.
„Kdo tě postřelil?“ zeptal se Horáka.
Milan se bolestně ušklíbl.
„Starý případ. Hodně starý. Rozhodl jsem se promluvit o nájemné vraždě, kterou kdysi pomohli zamést pod koberec. Ti, co za tím stáli, mají dodnes peníze i kontakty. Jakmile pochopili, že jsem ochotný vypovídat, začali mě lovit. Stihli mě trefit. Utekl jsem jen zázrakem. Zavolal jsem Evě — ani pořádně nevím proč zrovna jí. Asi proto, že jsem vždycky věřil jen vám dvěma. Přijela a odvezla mě.“
Eva otevřela starou krabici a položila na stůl fotografie. Na jedné z nich stáli spolu — mladý Karel a mladý Milan v uniformách, usměvaví, ještě netušící, jak krutě je život jednou přeláme.
„Není cizí, Karle,“ řekla. „Je to tvůj člověk. Jen jsi ho už dávno pohřbil ve vzpomínkách.“
V místnosti se rozhostilo ticho. Z kuchyně bylo slyšet jen tlumené hučení lednice a za oknem kapala voda z tajícího sněhu.
Karel se dlouho díval na svou ženu. Za ty měsíce se opravdu změnila: zhubla, pod očima se jí usadily stíny a ruce měla zdrsnělé neustálým praním a prací. Všechno to viděl — jen tomu nerozuměl.
Nakonec se zeptal:
„Kolik máme času?“
Horák zvedl hlavu.
„Pár dní. Ne víc. Auto dole je návnada. Dokud sledují jeho, jsem tady. Ale brzy jim to dojde.“
A v tu chvíli se v Karlovi znovu probudil muž, kterého kdysi ve službě respektovali i báli se ho.
Přešel ke stolu, probral papíry, rychle zhodnotil situaci a řekl:
„Jedna cesta tu je. Vím, na koho se obrátit na státním zastupitelství. Jsou ještě lidé, kteří se neprodali a nezapomněli, co znamená čest. Když tě dostaneme do režimu klíčového svědka a materiály půjdou oficiální cestou, nestihnou tě odstranit. Pak už bude mnohem těžší se tě dotknout.“
„A když do toho zatáhnou i tebe?“ zeptala se Eva tiše.
Novotný se na ni podíval a poprvé za celý večer ji vzal za ruku.