„Mě už se zlomit pokoušeli. Nepovedlo se jim to. Ale tebe jsem dnes málem zradil svým podezřením.“
Eva vzlykla a sklopila oči.
„Chtěl jsem dát do bytu kamery,“ přiznal. „Chtěl jsem tě sledovat. Myslel jsem, že horší než pravda už nic být nemůže. A ukázalo se, že jsem vůbec nic nechápal.“
Eva si zakryla tvář dlaněmi. Milan se odvrátil k oknu.
Na city ale téměř nezbýval čas.
Celou noc byl Karel na nohou. Obvolával staré kontakty, obnovoval dávno přerušené spojky a přemýšlel, jak všechno provést rychle a bez úniku informací. Eva skládala dokumenty a léky. Horák, i přes slabost, sepisoval výpověď. K ránu už byt znovu nevoněl podezřením, ale domovem: silným čajem, višňovým koláčem a čistě vypraným prádlem.
Ráno u domu zastavilo nenápadné auto. Vystoupil z něj muž v civilu — náměstek krajského státního zástupce, kdysi mladý čekatel, kterého Karel na začátku nového tisíciletí učil dívat se lidem nejen do papírů, ale i do očí.
Dveře otevřel sám Karel Novotný — v dokonale vyžehlené košili, vyleštěných botách a se složkou pod paží.
„Pojďte dál, pane Dvořáku,“ řekl klidně. „Člověk, kterého hledáte jako svědka, je připraven mluvit.“
Host vstoupil do bytu a okamžitě pochopil, že se tady v noci rozhodovalo o lidském osudu.
V pokoji seděl Horák už oholený a v čisté košili. Na stole ležely dokumenty pečlivě srovnané do komínku. Vedle nich stály hrnky s horkým čajem. Eva stála u okna. Březnové ranní slunce dopadalo na její vlasy, ve kterých bylo víc šedin, než si sama dokázala přiznat.
Karel přistoupil ke stolu, položil dlaň na papíry a pevným hlasem řekl:
„Začněte. Teď máme to nejdůležitější — čas a pravdu.“
V té samé chvíli se za oknem černé auto prudce rozjelo a zmizelo za rohem, jako by pochopilo, že hra skončila.
A v obyčejném budějovickém bytě, kde ještě nedávno bylo všechno prosáklé podezřením, začínal úplně jiný příběh. Ne příběh o nevěře, ale o věrnosti. Ne o zradě, ale o dluhu. A také o tom, že ty nejděsivější domněnky se někdy rodí právě tam, kde ve skutečnosti přežívá ta největší láska.