Dveře povolily s těžkým skřípnutím. Do nosu ji praštila vůně prachu, starých novin a zatuchlého chladu. Nábytek tu téměř nezůstal — jen stará pohovka a vratký stůl. Ale bylo tu ticho.
Jana položila Elišku na pohovku, aniž by ji svlékla. Sama klesla vedle ní. Ruce se jí třásly tak silně, že nedokázala rozepnout zip bundy.
Pak vytáhla z tašky s dokumenty modré desky, které dostala v porodnici. Za propouštěcí zprávou a potvrzeními ležel zažloutlý list — osvědčení o dědictví.
V jedné věci měl Petr pravdu: byt v Jubilejní ulici, odkud ji vyhnali, skutečně patřil Mileně Novákové. Jenže něco nevěděl. Nebo na to raději zapomněl.
Jana otevřela bankovní aplikaci. Prst se jí zastavil nad tlačítkem „Převody“.
Na společném účtu, kam ukládala své prémie a peníze, které jí zůstaly po pratetě Boženě, leželo dvě stě osmdesát tisíc korun. Účet byl vedený na její jméno, ale Petr bezstarostně používal svou kartu.
Stiskla „Zablokovat kartu“. Potom druhou.
Za oknem se rychle setmělo. V bytě mohlo být tak patnáct stupňů, víc ne. Jana došla ke kohoutku a otočila páčkou. Odpovědělo jí ticho. Vodu odpojili kvůli dluhům: dva roky tu nikdo nebydlel.
Podívala se na dcerku. Ta se znovu zavrtěla.
— Takže sníh, — řekla Jana prázdné kuchyni. — Nejdřív sníh.
Vyšla na balkon, starým smaltovaným kastrůlkem sebrala z madla šedou sněhovou břečku a postavila ji na sporák. Sirky nenašla.
Stála ve tmě a poslouchala, jak za okny vyje vítr. V hrudi měla prázdno a chlad — skoro stejný jako v tom bytě.
Za hodinu dorazil Martin. Přitáhl starý olejový radiátor a tašku s jídlem.
— Ty ses úplně zbláznila? — Martin zůstal zírat na kastrůlek se sněhem. — Vždyť je tu jak v mrazáku. Pojď ke mně, nějak se na kuchyni zmáčkneme.
— Ne, — Jana si omotala růžovou stuhu kolem zápěstí. — Zůstanu tady. Martine, můžeš zítra ráno zajet k Mileně do garáže? Vzít věci?
— Vezmu, kam bych se poděl… — Bratr unaveně vydechl a otřel si čelo rukávem montérek. — Poslyš, volal Petr. Řval, že jsi zablokovala kartu. Říkal, že jestli ji neodblokuješ, podá žádost o alimenty. Chápeš to? Idiot.
— Ať podá, — Jana se podívala na radiátor. Spirálka uvnitř začala matně oranžově žhnout. — Aspoň zjistí, jak funguje soud.
— Ty jsi nějaká… jiná, — Martin se posadil na kraj stolu. — Ani nebrečíš.
— V práci taky nebrečím, když najdu vadný kus, — Jana zvedla kastrůlek s rozpuštěnou vodou. — Prostě ho odložím stranou.
Noc se táhla jako nekonečný pás výrobní linky. Radiátor cvakal a snažil se prohřát betonové stěny, jenže všechno teplo mizelo spárami starých oken. Eliška spala zabalená do tří přikrývek — dvou pratetiných, páchnoucích naftalínem, a jedné nové, sváteční.
Jana seděla na podlaze u pohovky. Záda jí ztuhla, ale nechtělo se jí pohnout. Dívala se na displej telefonu. Petr poslal čtrnáct zpráv.
„Co si myslíš, že děláš, krávo? Vrať přístup k penězům!“
„Máma je v šoku. Zítra z toho měla platit chalupu.“
„Ráno přijedu s policií. Ukradla jsi prachy.“
„Jano, nepřeháněj to. Odblokuj účet a možná ti dovolíme vzít si kočárek.“
Jana mazala zprávy, aniž by je dočítala. Oči ji štípaly od prachu. Vybavilo se jí, jak před třemi měsíci vybírali kočárek. Petr tehdy trval na tom nejdražším, koženém, aby „chlapi od baráku čuměli“. Jana tehdy jen mlčky převedla peníze ze svého účtu. Kočárek teď stál v garáži u Mileny Novákové. Nebo už možná visel na Bazoši.
Kolem druhé ráno se Eliška probudila. Pláč byl tenký jako skřípění vrtáku o kov. Jana se rozběhla po kuchyni. Voda v kastrůlku se sotva ohřála, ale omývat dítě tou ledovou špínou se bála.
— Hned, maličká, hned…
Přitiskla si dcerku k hrudi a snažila se ji zahřát vlastním tělem. A právě v tu chvíli pochopila: opravdu nemá připravené vůbec nic. Žádnou náhradní výživu pro případ, že by přišla o mléko. Žádnou zásobu plen — v tašce zůstaly tři. Ani pořádnou konvici. Skutečně se stala tím vadným uzlem, který kontrola kvality pustila dál. Uvěřila, že „rodina“ je norma, která se nesmí porušit.
— Tak to byla chyba, — zašeptala Jana a houpala zavinovačku v náručí.
K ránu přijel Martin znovu. Přivezl termosku s horkým čajem, balík plen a starý elektrický vařič.
— Poslyš, — zarazil se ve dveřích. — Byl jsem v té garáži. Petr tam byl. S nějakou ženskou.
Jana znehybněla s termoskou v rukou.
— S ženskou?
— Jo. Mladá, načančaná. Hrabal se s ní ve tvých věcech. Petr řekl, že televizi a mikrovlnku nedá, prý je kupoval on. Nehádal jsem se, vzal jsem jen tvoje oblečení a věci pro malou. Kočárek taky zadržel. Prej přes soud.
Jana se napila čaje. Spálil jí hrdlo.
— Martine, a moje dokumenty? Byly v krabici od bot v předsíni.
— Žádná krabice tam nebyla, Jani. Řekl, že všechno, co stálo v předsíni, vyhodil. Že to byly krámy.
Jana položila termosku na stůl. Plastový kelímek se horkem lehce zdeformoval.
V té krabici nebylo jen osvědčení o dědictví. Ležela tam ještě dlužní úpis od Mileny Novákové.
Před třemi lety, když se stěhovali do bytu v Jubilejní ulici, dala Jana tchyni milion dvě stě tisíc korun. Byly to peníze z prodeje matčina domku na vesnici. Milena Nováková tehdy skoro plakala: „Janičko, nech mě ten byt napsat na sebe, Petr by všechno rozházel, vždyť má dluhy. Dám ti potvrzení, že jsem si ty peníze půjčila proti zástavě bytu.“