Jana tehdy byla zamilovaná husa. Ale zvyk z kontroly kvality přece jen zafungoval — úpis si vzala. A ještě ho nechala ověřit u notáře, zatímco Petr běžel pro pivo.
— Martine, musím do toho bytu. Hned.
— Zbláznila ses? Vždyť už určitě vyměnil zámek.
— Nevyměnil. Je líný. Jenom vyhrožoval, že to udělá zítra. Pohlídej Elišku. Čtyřicet minut.
Jana si přehodila bundu přes ramena. Venku už svítalo. Město se probouzelo, cinkaly tramvaje a dělníci mířili ke směnám. Jana šla rychle, skoro běžela.
Vchod ji přivítal známým pachem sava. Vyšla do pátého patra. Klíč zajel do zámku lehce. Petr ho opravdu nestihl vyměnit.
V bytě bylo cítit smažený salám a levný pánský deodorant. Na věšáku visel béžový kabát Mileny Novákové. Z kuchyně doléhaly hlasy.
— …ale klid, mami. Zítra právník řekne, jak ji z toho účtu úplně vyhodit. Je moje žena, takže majetek je společný. Tím pádem jsou společné i peníze.
— Hlavně mlč o tom bytě, — hlas tchyně byl tichý a kluzký. — Ona si myslí, že má ten úpis u sebe. Ale já včera všechno obrátila vzhůru nohama — krabice nikde. Nejspíš ji sama vyhodila, když se chystala do porodnice. Poslední dobou byla celá roztřesená.
Jana stála na chodbě opřená o stěnu. Podívala se na své ruce. Růžová stuha jí pořád visela kolem zápěstí — špinavá, s hnědými skvrnami od čaje.
Do kuchyně nešla. Zamířila rovnou do ložnice. Na jejich posteli ležela cizí dámská kabelka — malá, červená, z levné koženky.
Jana otevřela skříň. Její police byly prázdné, zůstala jen houpající se ramínka. V rohu stála krabice od bot. Ta samá.
Popadla ji a přitiskla k hrudi. Uvnitř něco zašustilo.
— Kdo tam je? — Petrův hlas přeskočil skoro do fistule.
Stál ve dveřích ložnice jen v trenkách a tílku. Obličej měl nateklý ze spánku, oči zakalené a zlé.
— Jak ses sem dostala? Řekl jsem ti, že máš vypadnout!
Přes jeho rameno se objevila Milena Nováková. Jakmile uviděla krabici v Janiných rukou, zbledla. Její pečlivě upravené prsty se zaťaly do futra.
— Jani, co to děláš? — tchyně se pokusila usmát, ale vyšel z toho škleb. — Dej tu krabici sem, jsou tam Petrovy papíry k úvěrům.
— K úvěrům? — Jana krabici otevřela. Nahoře ležel její pas a pod ním ten úpis. — Mileno Nováková, víte, že ve výstupní kontrole nás neučí jen měřit díly? Učí nás taky vady zapisovat.
— Jaké vady, o čem to meleš? — Petr se po ní vrhl. — Dej to sem!
Jana rychle vsunula úpis do kapsy bundy.
— Vada je v tvojí výchově, Petře. A v tvojí logice.
Otočila se ke dveřím. Petr ji chtěl chytit za rameno, ale Jana mu prudce zabodla prst do hrudi — přímo do křivého tetování vlka.
— Nedotýkej se mě. Ještě jeden pohyb a rovnou odsud volám policii a nahlásím zpronevěru mých peněz ve zvlášť vysoké částce. Úpis na milion dvě stě mám u sebe. Plus dvě stě osmdesát tisíc na účtu. Chceš si sednout dřív, než tvoje dcera začne mluvit?
Petr ztuhl. Podíval se na matku. Ta mlčela a tiskla si dlaň k ústům.
— A ještě něco, — Jana vzala za kliku. — Byt v Jubilejní ulici půjde do zástavy kvůli žalobě. Podám návrh na vymáhání dluhu. Bydlete si tam, dokud nepřijdou exekutoři. Myslím, že pár měsíců máte.
Vyšla ven a zabouchla dveře. Na odpočívadle se zastavila a poprvé po třech letech udělala něco, co už skoro zapomněla: vydechla. Ne pomalu, ne klidně — krátce a prudce. Jako by ze sebe shodila betonovou desku.
Zpátky už neběžela. Cestou se zastavila v nonstop obchodě, koupila pořádnou rychlovarnou konvici, dobrý čaj a čokoládu.
Martin čekal u vchodu.
— Tak co? Našla jsi to?
Jana kývla.
— Našla. Martine, zítra mi pomůžeš převézt nábytek. A vyměnit zámek.
— Vracíme se do Jubilejní? — ožil bratr.
— Ne, — Jana se podívala na okna pratetina paneláku. — Ať si to tam teď Milena, Petr a ta jeho ženská vyřeší sami. My zůstaneme tady. Tohle je moje. Čisté. Bez vad.
Ráno přišlo nepozorovaně — jen šedé nebe za oknem trochu zesvětlalo a v rohu zašvitořili holubi. Jana otevřela oči. Eliška spala s rozhozenými ručičkami. V bytě bylo teplo — Martin přivezl druhý radiátor a stará okna zalepil malířskou páskou.
Jana vstala a přehodila přes sebe župan. V kuchyni spal Martin na pohovce s bundou pod hlavou.
Došla k oknu. Dole před domem stála Fabia. Stejná poznávací značka, stejný škrábanec na nárazníku. Petr seděl uvnitř a čelo měl opřené o volant.
Jana zapnula konvici. Nová, lesklá, zabzučela jistě a odhodlaně.
Telefon na stole zavibroval.
„Jano, pojď dolů. Musíme si promluvit. Máma… máma to přehnala. Říká, že se to dá vyřešit v klidu.“
Jana si nalila čaj. Podívala se na čokoládu. Rozbalila stříbrnou fólii.
Telefon se znovu zachvěl.
„Přivezl jsem kočárek. A tvoje věci. Pojď mi pomoct, sám to neodnesu.“
Jana si ukousla kousek čokolády. Hořká, s oříšky.
Pak vzala telefon a napsala:
„Kočárek nech u vchodu. Věci taky. Klíče od bytu v Jubilejní vhoď do schránky číslo 48. Jestli auto do pěti minut neodjede, zavolám odtah. Na trávníku se parkovat nesmí. Strážník bydlí za rohem.“
Viděla, jak sebou Petr v autě trhl. Jak začal rychle psát odpověď, pak ji zase smazal. Vystoupil, podíval se k jejím oknům. Jana se neschovala — stála s hrnkem čaje a dívala se na něj shora.
Petr vytáhl z kufru kočárek. Ten samý, kožený. Postavil ho na chodník. Vedle něj hodil dva velké černé pytle. Chvíli stál, kopl do kolečka. Potom došel ke vchodu, něco zasunul do otvoru poštovní schránky a vrátil se do auta.
Fabia vystřelila od domu s kvílením pneumatik.
— Jani? — Martin se probudil a mnul si oči. — Byl tady?
— Byl. Přivezl dárečky.
Jana vyšla na chodbu. Ve schránce ležel svazek klíčů s přívěskem ve tvaru autíčka. Vzala ho a vrátila se do bytu.
V bankovní aplikaci svítilo upozornění: Petr se pokusil přihlásit do internetového bankovnictví, třikrát zadal špatné heslo a přístup mu byl definitivně zablokován.
Jana si sedla ke stolu. Vytáhla z kapsy úpis. Papír byl pomačkaný, starý.
K soudu zatím nepůjde. Zatím ne. Má v náručí novorozené dítě a nemá čas běhat po úřadech. Prostě počká. Milena Nováková teď bude usínat a probouzet se s jedinou myšlenkou — kdy Jana dojde za právníkem. A to čekání ji bude stát víc než milion dvě stě tisíc.
Z pokoje se ozvalo tiché zapískání Elišky a hned zase utichlo.
Jana se podívala na růžovou stuhu na zápěstí. Uzel povolil a rozvázal se sám. Sundala ji a opatrně ji položila do krabice s dokumenty.
Zítra jí Martin slíbil přivézt pořádnou postel. Život se narovnával pomalu, po milimetrech — jako součástka na stroji po přesném seřízení.
Svou část účtů za byt v Jubilejní ulici si Milena Nováková od té doby platila sama. Mlčky. Bez připomínek.
Povahu nezměnila.
Ale Janě už nikdy nezavolala.