— Vypadni z tohohle domu, ty k nám nepatříš!
— Táhni pryč, nejsi pro nás nikdo! — vykřikl Petr přímo u dveří porodnice. A hned druhé ráno oněměl nad tím, co uviděl.
Skleněné dveře vestibulu se každých pár minut rozevíraly a pouštěly dovnitř brněnský duben — ostrý, zaprášený, nasáklý vůní tajícího sněhu, mokrého asfaltu a benzínu. Jana si opatrněji přitáhla zavinovačku s miminkem. Růžová stuha sklouzla po saténu. Dcerka tiše oddychovala, zabořená malým nosíkem do krajky.
— Jani, co tam stojíš? — Petr ani nevešel dovnitř. Postával na schodech před vchodem a dlaní si nervózně poklepával po kapse bundy. Kytici neměl. Auto — jejich společná Škoda Fabia, na kterou měli ještě dva roky splácet úvěr — stálo opodál, přímo na trávníku.
Vedle Petra stála nepřirozeně narovnaná Milena Nováková. Tchyně si uhladila límec béžového kabátu a dívala se skrz Janu, někam k ochrance u dveří.
— Myslela jsem, že zajedeš až ke vchodu, — Jana vyšla ven. Průvan ji okamžitě šlehl přes kotníky. — Je zima. Vzali jste polštářek?
Petr se nepohnul. Hleděl na ni tak, jako by před ním stál vadný díl, který omylem sjel z linky rovnou k jeho nohám. Jana takové pohledy znala z práce až příliš dobře. Vadný odlitek. Do šrotu.
— Polštářek jsme nevzali, — Petr vytáhl z kapsy svazek klíčů. Pomalu z něj odepnul jeden s plastovou hlavičkou od Škodovky. — A autem ke vchodu nepojedu. Máma říkala, že takhle je to poctivější. Hned. Bez slz a scén.
Jana se podívala na klíč. Potom na tchyni. Ta konečně ráčila obrátit oči přímo k ní.
— Tvoje věci jsme sbalili, Jano, — hlas Mileny Novákové zněl rovně a chladně jako hučení továrního ventilátoru. — Tvůj bratr Martin si je večer vyzvedne. Petr bude zatím u mě a do toho bytu zítra pustím nájemníky. Potřebuju doplatit dluhy za chalupu.
— Do jakého bytu? — Jana ucítila, jak jí začínají dřevěnět prsty na pravé ruce. Zavinovačka s dítětem najednou ztěžkla, jako by v ní nebylo novorozeně, ale kámen. — Vždyť tam tři roky bydlíme. Dělali jsme tam rekonstrukci, lepili jsme tapety do dětského pokoje…
— Bydlela jsi tam jen proto, že jsme tě nechali, — uťal ji Petr. — Byt je mámy. Ona ho koupila, ona rozhoduje. A ty pro nás nejsi nikdo. A dítě… Máma říkala, že se stejně musí ověřit, čí vůbec je. Chodila jsi na noční směny, kdo ví, kdo tě tam vídal.
Jana se dívala na jeho rty. Seděl na nich křivý, skoro spokojený úšklebek. Bylo jasné, že si tuhle řeč v hlavě nepřehrával poprvé. Milena Nováková sotva znatelně kývla, jako by potvrzovala, že všechno bylo řečeno správně.
— Odejdeš, Jano. K bratrovi na ubytovnu, k matce na vesnici, kam chceš. Klíče od Fabie vrať Petrovi. Ty sis na ni nevydělala, sedíš přece doma na mateřské.
Petr udělal krok dopředu a jednoduše jí vytrhl z ochablých prstů klíče od auta. Jana ani nestihla sevřít ruku. Dívala se na růžovou stuhu. Jeden konec byl roztřepený, nitka se vytáhla a zachytila o knoflík.
— Věci máš u mámy v garáži, — dodal Petr. — Do zítřejšího poledne ať si je Martin odveze. Pak vyměním zámek.
Otočili se skoro současně. Petr otevřel matce přední dveře Fabie. Auto zabručelo, vyplivlo namodralý kouř a rozjelo se, zatímco Jana zůstala sama na chodníku před porodnicí. V náručí měla jen růžový uzlík a tašku s šaty na odchod domů, které si nakonec ani neoblékla.
Stála tam snad deset minut. Kolem ní procházeli šťastní otcové s květinami, babičky s balónky, někdo do ní omylem vrazil ramenem a omluvil se.
Jana vytáhla telefon. Displej měl prasklý — před měsícem ho Petr upustil a slíbil, že ho nechá opravit. Jako obvykle to neudělal. Vytočila bratra.
— Martine? Kde jsi?
— Na směně, Jani. Co se děje? Už tě pustili? — Mluvil rychle, v pozadí duněl kov.
— Pustili. Martine… Petr mě vyhodil z domu. Řekl, že byt budou pronajímat. Vzal mi klíče. Přijedeš?
Ve sluchátku se rozhostilo ticho. Jen někde daleko bouchal lis: raz… dva… tři.
— Sakra, Jani… Já ti říkal, že s ním něco nesedí. Dobře. Dodělám směnu a za tři hodiny jsem tam. Vezmu si taxík, i kdyby mě to mělo zruinovat. Sedni si v hale, hlavně tam nemrzni. Proboha, jak se tohle vůbec může stát?
Jana zavěsila. Tři hodiny. V kapse měla čtyři sta korun — zbytek peněz, které jí matka dala „na doktory“.
Do teplé haly se nevrátila. Šla rovnou na zastávku. Vítr cuchal krajku na zavinovačce. Dcerka se probudila a tiše se rozplakala.
— Tiše, Eliško, — zašeptala Jana. — Hned. My jenom… pojedeme jinou cestou.
Nastoupila do autobusu číslo padesát dva. Cestující pokukovali po ženě s novorozenětem, někdo jí uvolnil místo. Jana se dívala z okna na šedé bloky okrajového brněnského sídliště.
K bratrovi na ubytovnu nejela. Vystoupila u starého paneláku na kraji čtvrti — kdysi tam bydlela její prateta Božena. Zemřela před dvěma lety. Byt od té doby stál prázdný a zamčený. Petr byl přesvědčený, že ho Jana dávno prodala, aby zaplatila jeho dluhy ze svatby a za elektroniku. Dokonce ji tehdy vezl k notáři, ale dovnitř nešel — kouřil na schodišti.
Jana došla ke vchodu. V kabelce, pod podšívkou, ležel starý klíč. Nosila ho pořád u sebe — zvyk pracovnice výstupní kontroly: mít náhradní nástroj, kdyby ten hlavní selhal.