Petr byl seniorní systémový architekt, člověk, jehož morálka byla stejně binární jako jeho kód. Nenáviděl citové manipulace a měl legendární trpělivost, když bylo potřeba přehrabovat se v digitálním odpadu. Když jsem mu ukázala příspěvky, zatnula se mu čelist.
— On si myslí, že je duch, — zamumlal Petr, zatímco z mého kuchyňského ostrůvku udělal velín. — Jenže Martin je tvor líné sebedůvěry. Opakuje stejná hesla. Nechává synchronizované relace v domácí síti.
Dvě hodiny se v kuchyni ozývalo jen ostré cvakání jeho mechanické klávesnice. Nic nehackoval. Jen otevíral dveře, které Martin při odchodu z lenosti nezamkl.
— Mám to, — řekl tiše.
Otočil ke mně notebook. Na obrazovce se objevil obrovský archiv synchronizovaných zpráv. Celý rok jejich tajné, odporné konverzace mezi Martinem a Barborou.
Naklonila jsem se blíž a četla modré bubliny textu.
Barbora: Ona je fakt hloupá. Už půl roku postupně odkláním peníze z rozpočtu na jídlo. Skoro máme našetřeno na apartmá ve Varech, brouku.
Martin: Tereza je moc nudná na to, aby kontrolovala takové drobnosti. Doslova nám platí útěk. Je to skoro poetické.
Barbora: Až to praskne, prostě ze sebe udělej oběť. Tvoje máma to sežere.
Z plic mi zmizel všechen vzduch. Nebyla to jen nevěra. Byl to parazitismus. On se mé spolehlivosti jen nevysmíval — on ji používal k financování vlastní zrady.
— Chceš, abych ti to celé složil do pěkného PDF v dobrém rozlišení? — zeptal se Petr bez špetky soucitu a nabídl mi přesně to, co jsem potřebovala: zbraň.
— Všechny screenshoty. Se všemi daty a časy, — řekla jsem.
Za třicet minut jsem nepsala emotivní příspěvky. Neobhajovala jsem se. Prostě jsem na sociální sítě nahrála patnáct čistých, neupravených snímků jejich konverzace. Označila jsem Martina. Označila jsem Barboru. Označila jsem Alenu. Označila jsem Lucii.
Stiskla jsem „publikovat“ a sledovala, jak je internet požírá zaživa. Během několika minut se všechno obrátilo s ohromující rychlostí. Ti samí známí, kteří ho ještě ráno litovali, teď otevřeně psali, jak se jim z něj dělá špatně. Alenin příspěvek zmizel. Lucie si účet smazala úplně.
Právě jsem si nalévala sklenici červeného z Moravy, když aplikace bezpečnostního systému zčervenala.
Zaznamenán pohyb: zadní dveře na terasu.
Otevřela jsem živý přenos z kamery. Bylo 23:18. Martin stál ve tmě mé zahrady, tvář zkřivenou zvířecí panikou, a v pravé ruce svíral těžké páčidlo.
Kapitola 3: Křeče
Stála jsem v tmavé kuchyni a modré světlo videopřenosu mi barvilo obličej. Na malém displeji Martin udeřil páčidlem do zesíleného skla posuvných dveří.
Tupá rána. Sklo vydrželo, ale jeho záměr byl naprosto jasný. Byl zahnaný do kouta, ponížený před všemi vlastními slovy, a pečlivě budovaná maska se mu rozpadala. Udeřil znovu a něco vykřikoval do noci.
Tep mi duněl v hrudi, ale strach nepřicházel. Nahradil ho ledový, téměř lékařský odstup. Stiskla jsem tlačítko nahrávání, zachytila jeho ubohou, zoufalou agresi ve vysoké kvalitě a video okamžitě poslala Věře Králové, své nelítostné rozvodové advokátce.
Odpověď přišla za tři minuty: Mat. Ráno podáváme návrh na předběžné opatření.
Když fyzický nátlak nevyšel, rodina Novotných přešla na jiný — zoufalý, sehraný sbor hysterie.
Druhý den ráno si mě moje nadřízená Jana zavolala do své prosklené kanceláře. Jana patřila k ženám, které dokázaly ovládnout místnost jediným šepotem a vyzařovaly zastrašující kompetenci.
— Posaď se, Terezo, — řekla a přisunula ke mně notebook. — Dnes ráno přišla na vedení dost šílená hlasová zpráva od muže, který se představil jako tvůj tchán.
Spustila záznam. Tichem kanceláře se rozlehl dunivý, sebejistý baryton Karla Novotného:
— …je naprosto emočně nestabilní. Rozpoutala teroristickou kampaň proti nové manželce mého syna. Jako její nadřízená máte povinnost ji propustit, než její nestabilita poškodí pověst vaší společnosti…
Zavřela jsem oči a cítila, jak mi stud pálí zátylek.
— Jano, mně je hrozně…
— Dost, — přerušila mě a zvedla upravenou ruku. — Neomlouvej se za křečovité zmítání průměrných mužů. Už jsem to předala právnímu oddělení jako důkaz obtěžování ze strany třetích osob. Vezmi si tolik času, kolik potřebuješ, abys ho definitivně pohřbila.
Absurdnost dalších dnů jen sílila. Do středy se mezi společnými známými rozšířila fáma, že jsem ze msty nechala utratit jeho milovaného kocoura. Byla to úžasně hloupá lež, zvlášť vzhledem k mé silné alergii na kočky — za celé roky našeho vztahu v domě nebylo jediné zvíře.
A pak začaly telefonáty.
Seděla jsem v obýváku, zatímco krabice s Martinovým životem pořád stály v garáži, když přijela moje matka Marie. Nepřivezla prázdná slova útěchy. Přivezla kváskový chléb, hrnec bramboračky a tu klidnou, nehybnou sílu, kterou umí přinést jen matky.
Když nalévala polévku, zazvonil jí telefon. Zamračila se na neznámé číslo, ale zvedla ho.
— Paní Novotná? — ozval se Martinův hlas, dušený předváděnými vzlyky. — Já jsem všechno zničil. Barbora je noční můra. Udělal jsem strašnou chybu. Prosím, promluvte s Terezou. Ona je celý můj svět.