Matčin obličej se změnil — od zmatení k ledovému odporu. Jemně jsem jí telefon vzala z ruky a zapnula hlasitý odposlech.
— Její hodnotu pro tvůj svět sis měl uvědomit dřív, než sis začal platit nevěru z jejího rozpočtu na potraviny, Martine, — řekla moje matka hlasem tvrdým jako diamant. A sama hovor ukončila.
— Dochází mu vzduch, — poznamenala klidně a podala mi talíř polévky.
Neuběhla ani hodina a zazvonil můj telefon.
— Tereza? — Hlas byl napjatý, křehký, jako u člověka na pokraji zhroucení. — Tady Hana. Barbořina matka.
Položila jsem lžíci na stůl.
— Poslouchám.
— Podívejte, Martin je teď… v těžkém stavu, — začala a snažila se mluvit důvěrně, žensky. — Mladí muži někdy dělají impulzivní chyby. Nemá peníze. Pořád se hádají. Možná byste… možná byste mu dovolila vrátit se do domu? Dočasně. Než se to uklidní?
Drzost té prosby byla tak obrovská, že skoro přestávala patřit do reality.
— Ujasněme si, jestli vám dobře rozumím, — řekla jsem velmi tiše. — Žádáte mě, abych poskytla střechu nad hlavou muži, který mě okradl, veřejně pomluvil a oženil se s vaší dcerou, jen proto, že vaše dcera náhle zjistila, že si vzala přítěž?
— V manželství je potřeba umět odpouštět! — vyštěkla.
— V manželství je potřeba úcta, — odpověděla jsem. — Užijte si nového zetě. — A zavěsila jsem.
Ten večer ve 23:45 telefon znovu zavibroval. Skryté číslo. Přijala jsem hovor. Někdy je potřeba slyšet poslední výdech nepřítele, abyste pochopili, že válka opravdu skončila.
— Spálila jsi mi život, — zasyčel Martin a v jeho hlase se mísila zloba s levnou slivovicí. — Doufám, že se zadusíš tím svým prázdným a ubohým bytím.
— Nikdy se mi nedýchalo tak lehce, — řekla jsem. — Uvidíme se u soudu.
Když jsem mu odřízla i tento poslední kanál ke mně, dům naplnilo čisté, hluboké ticho. Ale nebyl to konec. V kalendáři jsem měla červeně zakroužkované datum. Právní zúčtování se blížilo a Martinovi zbývala poslední zoufalá karta, kterou chtěl vyložit před soudcem.
Kapitola 4: Likvidace
Budova obvodního soudu voněla citronovým voskem na podlahy, zatuchlou úřední úzkostí a kyselým potem tisíce rozpadajících se manželství. Dorazila jsem patnáct minut před začátkem, v tmavě modrých pouzdrových šatech a pohodlných botách, jejichž podpatky zněly po mramoru jako pochod.
Věra už čekala u dvojitých dveří jednací síně 4B. Vypadala bezchybně a její aktovka připomínala Pandořinu skříňku plnou cizích katastrof.
— Bereme dnes zajatce, Terezo? — zeptala se a v očích jí probleskl dravý lesk.
— Bez slitování, — odpověděla jsem.
Když Martin konečně prošel bezpečnostním rámem, jeho vzhled byl otřesný. Ta sebejistá upravenost, která mě na něm kdysi přitahovala, zmizela beze stopy. Oblek na něm visel jako pytel, kůže měla šedavý odstín člověka žijícího ze směsi adrenalinu a lítosti. Barbora se ploužila několik kroků za ním, schoulená a vyděšená. Po stranách šly Alena a Lucie — z jejich někdejší internetové odvahy nezbylo nic kromě bílých prstů zaťatých do kabelek.
Martin se na mě podíval. Já jsem se dívala skrz něj — přímo na prázdné kožené křeslo soudce.
Soudce Vávra, šedovlasý muž s tváří někoho, kdo už dávno ztratil víru v lidstvo, usedl na své místo a shlédl na nás přes brýle.
Martinův advokát — neustále se potící muž, který zjevně věděl, že řídí Titanic až poté, co se rozlomil vejpůl — si odkašlal.
— Vaše ctihodnosti, můj klient jednal pod značným emočním tlakem…
Soudcovo levé obočí se pomalu zvedlo.
— Tlakem? Chcete říct, že dospělý muž byl unesen a násilím odvlečen na matriku?
Věra vstala. Plynule. Dravě.
— Vaše ctihodnosti, předkládám soudu důkazy označené A až F. — Položila na stůl tlustý šanon a jeho těžký dopad přiměl Martina trhnout sebou. — Sedmdesát tři stran synchronizované korespondence, bankovních převodů a hotelových účtenek. Pan Novotný plánoval tento „tlak“ jedenáct měsíců.
A tím neskončila. Rozebírala ho metodicky na součástky.
— Kromě toho, vaše ctihodnosti, — pokračovala Věra a obrátila se k síni, — máme nezpochybnitelné důkazy, že pan Novotný financoval své druhé manželství systematickým odváděním peněz z účtů mé klientky. Není zmatenou obětí alkoholu. Je to predátor, který se dopustil bigamie a finančního podvodu.
Otevřela šanon a nahlas přečetla zvýrazněnou větu:
— Nemůžu se dočkat, až uvidím její tupý výraz, když jí dojde, že jsem ji nechal s prázdnýma rukama.
V místnosti nastalo absolutní ticho.
Soudce pomalu přesunul pohled z dokumentu na Martina.
— To jste napsal vy, pane Novotný?
Martin polkl tak hlasitě, že to bylo slyšet.
— To… to je vytržené z kontextu, pane soudce.
— Prosím, — soudce se naklonil dopředu a v jeho hlase zazvonilo ledové pohrdání, — vysvětlete tomuto soudu, jaký přesně kontext činí přijatelným krádež peněz zákonné manželce za účelem financování bigamie.
Ticho. Alena si přitiskla kapesník k ústům. Barbora zírala do klína a konečně začínala chápat rozsah katastrofy, k níž se sama přivázala.
Rozhodnutí bylo rychlé a nemilosrdné.
Rozvod: schválen okamžitě. Dům, penzijní úspory, likvidní aktiva: ponechat v plném rozsahu mně. Martinovi zůstalo pouze pronajaté auto a povinnost hradit jeho měsíční splátky.