— Mamka tu včera byla, zkusila si tvůj kožich. Tak jsem jí ho nechal, ty si přece koupíš nový, — pronesl Pavel, jako by mluvil o staré tašce ze spíže, a já jsem mlčky vzala do ruky nůžky.
Lenka stála před otevřenou skříní a svírala prázdný látkový obal tak pevně, až jí zbělely klouby na prstech.
Uvnitř nezůstalo nic. Vůbec nic. Přitom ještě včera večer tam visel její nový zimní kožich z ovčí kůže — ten, po kterém toužila skoro půl roku, na který si odkládala z každé výplaty a kvůli kterému si odpírala i drobné radosti, třeba kávu s sebou cestou do práce.
— Pavle! — zavolala na manžela a ze všech sil se snažila, aby její hlas zněl klidně. — Neviděl jsi můj kožich?
Z obýváku se ozvala lhostejná odpověď:
— Jaký kožich? Jo, ten nový? Mamka se včera stavila, když jsi běžela do obchodu. Zkusila si ho. Hrozně se jí líbil.
Lenka pomalu vyšla z ložnice. Srdce jí tlouklo až někde v krku, jako by jí bránilo nadechnout se. Uviděla Pavla na pohovce: seděl s telefonem v ruce, naprosto klidný, jako by jí právě oznámil nějakou bezvýznamnou maličkost.
— A co bylo dál? — zeptala se a udělala krok k němu.
— No tak jsem jí ho dal. Říkala, že její kabát už je úplně ošoupaný a že v něm mrzne. Ty jsi mladá, chodíš do práce, koupíš si jiný.
Lenka ucítila, jak se v ní něco prudce přetrhlo. Nebyla to bolest, která přichází pomalu. Bylo to náhlé, ostré ticho, jako když někdo přesekne napnutou strunu. Šest měsíců. Šest měsíců si dávala stranou tři čtyři tisíce korun z každé výplaty. Nechodila s kamarádkami do kavárny, nekupovala si kosmetiku, nosila staré kozačky, i když už dávno prosily o výměnu. Všechno kvůli tomu kožichu. Kvůli chvíli, kdy si ho poprvé oblékne a bude se cítit krásná, jistá sama sebou, hodná hezké a kvalitní věci.
A on ho prostě vzal a daroval své matce. Bez jediné otázky.
— Ty jsi dal mojí věc své matce, — zopakovala pomalu, jako by si potřebovala ověřit, že správně slyšela. — Můj kožich. Ten, který jsem si koupila sama. Za svoje peníze.
Pavel konečně zvedl oči od telefonu a podíval se na ni s mírným podrážděním:
— Prosím tě, co vyvádíš? Je to moje máma. Potřebuje ho víc. Má malý důchod, sama by si nic takového nekoupila. Ty pracuješ, zase si vyděláš. Nebuď lakomá.
Nebuď lakomá. Ta slova ji zasáhla silněji než facka.
Takže ona je lakomá, protože chce nosit věc, kterou si pořídila za vlastní poctivě vydělané peníze? Takže je špatná, protože není připravená odevzdat všechno, co má, hned jak si jeho matka usmyslí, že se jí to hodí?
Lenka se otočila a vrátila se do ložnice. Pavel si zjevně oddechl. Myslel si, že tím je to vyřízené. Žena se urazila, ale uklidní se. Tak to bývalo vždycky. Ona vychladla. Odpustila. Ustoupila jeho matce znovu a znovu.
Jenže tentokrát bylo všechno jinak.
Za minutu se Lenka vrátila. V rukou držela jeho nový oblek — ten, který si nedávno koupil na firemní večírek a chlubil se, že látka je italská a střih mu sedí jako ulitý. Vedle něj visela jeho oblíbená košile z egyptské bavlny.
— Co to děláš? — zeptal se Pavel najednou ostražitě, když si všiml nůžek v její ruce.
— Pomáhám tvojí mamince, — odpověděla Lenka klidně a přiložila ostří k rukávu saka.
— Počkej! Zbláznila ses?! — vyskočil z pohovky.
Ale ona už začala stříhat. Zvuk trhané látky projel pokojem jako rána do ticha. Jeden rukáv. Druhý. Záda saka. Kalhoty. Stříhala pomalu, přesně, bez spěchu, a drahý oblek se pod jejíma rukama měnil v hromadu zbytečných cárů.
— Okamžitě toho nech! — křičel Pavel a pokoušel se jí vytrhnout nůžky, ale Lenka ustoupila a pokračovala dál. — Ty nejsi normální! Víš, kolik to stálo? To byla drahá věc!
— Drahá? — zeptala se tiše, odložila zničený oblek a vzala do rukou košili. — A můj kožich byl levný? Nebo je drahé jenom to, co patří tobě?
Košile dopadla stejně jako oblek. Lenka ji stříhala se stejným klidem, skoro odtažitě, a s každým cvaknutím nůžek cítila zvláštní úlevu. Roky mlčení, spolknutých křivd, nekonečných vět „je to přece moje máma, nebuď taková“ — všechno z ní vycházelo ven spolu s těmi řezy do látky.
Když skončila, na podlaze ležela hromada rozstříhaného oblečení. Pavel stál nad ní bledý, ruce se mu třásly.
— Proč… proč jsi to udělala? — vydechl.
— A proč jsi ty daroval můj kožich? — odpověděla Lenka. — Máš třicet minut. Přivezeš ho zpátky. Jinak udělám totéž s ostatními tvými věcmi. A potom podám žádost o rozvod a rozdělím majetek tak, že s maminkou budete rádi za garsonku někde na kraji města.
— To si nedovolíš!
— Zkus to.
V jejím hlase nebyla hysterie ani křik. Jen ledové odhodlání. A Pavel najednou pochopil: ona nemluví do prázdna. Tahle tichá, pohodlná žena, která vždycky ustoupila první a omlouvala se i tehdy, když měla pravdu, se na něj teď dívala tak, že mu opravdu přeběhl mráz po zádech.
Popadl bundu a vyrazil z bytu tak rychle, že si ani nezapnul zip.
K matce dorazil za dvacet minut. Vběhl do vchodu paneláku, nečekal na výtah a skoro vyletěl po schodech do čtvrtého patra. Zazvonil a hned nato začal bušit pěstí do dveří.
Marie Novotná otevřela s otráveným výrazem: