— Co se děje? Proč tady tak mlátíš?
— Mami, dej mi ten kožich! — vyhrkl okamžitě.
— Jaký kožich?
— Ten, který jsem ti včera přinesl! Lenčin! Musím ho hned vrátit!
Tvář Marie Novotné ztvrdla.
— Aha, tak takhle to je! Tvoje panička ti doma udělala scénu? A ty jsi jako poslušný chlapeček přiběhl na první povel? Jsi chlap, nebo hadr?
— Mami, ona to myslí vážně! Rozstříhala mi oblek a košili! Úplně! Na kusy! A řekla, že požádá o rozvod!
— Tak ať požádá! — odfrkla si tchyně. — S takovou ženou jsou jen potíže. Věci jsou jí milejší než rodina! Vždyť jsem ti říkala, že je sobecká.
— Mami, prosím tě! — Pavel téměř žadonil. — Sama jsi říkala, že ti úplně nesedí velikost! Že tě táhne přes ramena, pamatuješ? Koupím ti jiný. Lepší. Takový, který ti bude opravdu sedět. Jen mi teď vrať tenhle!
Marie si založila ruce na prsou:
— Nic nevrátím. Co je darované, to je moje. Jestli tvoje žena nechápe, co znamená rodina, je to její problém. Já už jsem ho měla na sobě, byla jsem v něm v samoobsluze. Takže je můj.
— Mami!
— Běž domů. A vyřiď své rozmazlené manželce, že mě její výhrůžky neděsí. Ať si klidně běží k soudu. Stejně nic nedokáže.
Dveře se mu zavřely přímo před nosem.
Pavel zůstal stát na schodišti a cítil, jak se mu v hrudi zvedá panika jako horká vlna. Matka kožich nedá. Znal její tvrdohlavost až příliš dobře, tu železnou jistotu, že pravdu má vždy jen ona. Marie Novotná by raději stála na svém do posledního dechu, než aby uznala chybu.
A Lenka… Lenka udělá všechno, co řekla. Viděl její oči. Nebyla to prázdná slova.
Domů se vrátil za čtyřicet minut. Byt ho přivítal těžkým tichem. Lenka seděla na pohovce už oblečená, vedle ní stála cestovní taška. Na konferenčním stolku před sebou měla pečlivě srovnaný štos papírů.
— Kde je kožich? — zeptala se, aniž by se na něj podívala.
— Máma ho nedala, — řekl Pavel tiše. — Tvrdí, že už ho nosila.
Lenka přikývla, jako by přesně to čekala. Vzala vrchní list ze štosu a podala mu ho.
— Žádost o rozvod, — řekla klidně. — Vyplněná. Zítra ji podám. Je tam i seznam společného majetku a můj návrh na rozdělení. Můžeš si to přečíst.
— Leni, to přece nemyslíš vážně? — hlas se mu zachvěl.
— Myslím to naprosto vážně. Tři roky, Pavle. Tři roky žiju v tomhle manželství a necítím se jako tvoje žena, ale jako dočasný člověk. Jako host, kterého tu sice snesou, ale kterého si nikdo neváží. Tvoje matka chodí do našeho bytu bez ohlášení. Říká mi, co mám vařit, jak máme utrácet peníze, kdy máme mít děti. A ty jen kýváš a opakuješ: „Je to přece máma, neurážej ji.“
— Ale ona je starší! Je sama! Potřebuje podporu!
— Podpora znamená pomoc, péči a pozornost. Ne právo rozhodovat o našem životě! — Lenčin hlas se konečně zlomil. — Ona si nevzala jen můj kožich. Vzala si moji důstojnost. Moje právo mít věc, na kterou jsem si sama vydělala. A ty jsi jí v tom pomohl.
Pavel se posadil na židli a měl pocit, že se mu pod nohama propadá podlaha. Teprve teď mu došlo, že nepřišel o oblek ani o košili. Přišel o manželku.
— Já… já jsem nechtěl, — zamumlal. — Máma tolik prosila. Plakala, říkala, že mrzne. Myslel jsem, že to pochopíš.
— Pochopila jsem, — přikývla Lenka. — Pochopila jsem, že jsem v tvém životě pohodlná pracovní síla. Vydělávám, vařím, snáším tvoji matku. Ale právo rozhodovat nemám. Přesně to jsem pochopila.
Vstala a vzala tašku.
— Pojedu ke kamarádce. Zítra si přijdu pro zbytek věcí. Máš čas si rozmyslet, jestli chceš tohle manželství zachránit. Jestli ano, podmínky budou moje. Oddělený rozpočet. Tvoje matka k nám přijde jen tehdy, když ji oba pozveme. Žádné dárky z mých věcí. A ty se konečně naučíš říkat jí slovo „ne“.
— A když nebudu souhlasit? — zeptal se Pavel bídným hlasem.
— Pak klidně žij s maminkou. Myslím, že vám dvěma spolu bude velmi útulno.
Dveře se za ní zavřely tiše, bez prásknutí. Ale pro Pavla ten zvuk zazněl hlasitěji než výbuch.
Zůstal sám mezi cáry vlastního obleku. Vytáhl telefon, začal psát matce zprávu, ale uprostřed věty se zastavil. Co jí vlastně chtěl napsat? Že vyhrála? Že její tvrdohlavost zničila jeho rodinu?
A možná v tom matka nebyla sama.
Možná byl skutečný problém v tom, že on sám nikdy neuměl nastavit hranice. Že jí dovoloval vstupovat do jejich života bez zaklepání, poroučet, radit, rozhodovat za ně. Že pro něj vždycky bylo snazší souhlasit s mámou než jí říct: teď už mám vlastní rodinu.
Pavel se podíval na kusy látky rozházené po podlaze. To zůstalo z jeho pohodlného světa, ve kterém se snažil vyhovět všem a nikoho neurazit. Jenže tak to nejde. Jednou stejně přijde chvíle, kdy si člověk musí vybrat.
Zvedl telefon a vytočil matčino číslo. Zvedla to téměř okamžitě:
— No co, už se ta tvoje hysterka uklidnila?
— Mami, zítra přijedu a vezmu si ten kožich, — řekl pevně. — A už nikdy nevezmu žádnou Lenčinu věc. Ani když mě o to požádáš.
— Co to povídáš? Ty se stavíš na stranu manželky? Proti vlastní matce?
— Stavím se na stranu své rodiny. Lenka je moje rodina. A jestli chci, aby jí zůstala, musím jí to dokázat skutky, ne slovy.
— Jak si to dovoluješ! Já jsem tě porodila, vychovala, celý život jsem ti obětovala!