Výtah se rozjel nahoru.
Josef ještě několik minut čekal. Hlavou mu běžely ty nejhorší myšlenky. Vybavily se mu první roky s Marií, narození syna, její slzy u nemocničního lůžka, když ho kdysi sotva vytáhli ze zranění. Mohlo být tohle všechno pravé a teď se to mělo zhroutit? Nebo jen příliš dlouho odmítal vidět skutečnost?
Potichu odemkl byt vlastním klíčem. V předsíni stála známá mužská vůně — přesně ta, která ho pronásledovala už půl roku. Jenže vedle ní byl ještě jiný pach. Teplý, sladký, domácí. Marie pekla jeho oblíbený třešňový koláč. A právě tahle důvěrně známá vůně ho zasáhla silněji než jakýkoli důkaz.
Josef si neslyšně zul boty a vešel do pokoje.
U stolu seděla Marie. Naproti ní ten muž. Na stole byly talíře, láhev vína, dvě sklenky a papíry. Marie mu něco říkala, ale jakmile uviděla manžela, zmlkla.
„Josefe…“ vydechla jen.
Muž se pomalu postavil.
A v tu chvíli ho Josef poznal úplně.
Petr Holub.
Kdysi dávno, ještě na konci osmdesátých let, sloužili ve stejném oddělení. Pak Holuba někdo podrazil, poslali ho za mříže kvůli vykonstruovanému případu a potom z Josefova života zmizel. Jako by ho pohltila temnota devadesátých let. Od té doby uběhlo téměř třicet let.
A teď stál v Novákově bytě, bledý, propadlý v obličeji, a držel se příliš rovně — přesně tak, jak se drží lidé, které bolí každý pohyb.
„Špatně sis vybral chvíli na tichý příchod, Pepo,“ pronesl Holub křivě. „Slyšel jsem tě už na schodech.“
Marie pomalu položila vidličku na stůl.
„Sedni si,“ řekla manželovi. „Nejdřív si to poslechni. A potom si mysli, co chceš.“
„Vysvětlení chci hned,“ odpověděl Josef tvrdě. „Kdo to je a co se tu děje?“
Holub se těžce posadil. Teprve tehdy si Josef všiml, že levou ruku drží nepřirozeně a pod kabátem se rýsuje pevný obvaz.
„Hledal jsi milence?“ zeptal se Petr unaveně. „Tak jsi našel mě. Tvoje žena tě nepodvádí, Pepo. Už několik měsíců mě doslova tahá z hrobu. Povlečení mění proto, že ho dvakrát týdně zašpiním krví. Doktory zavolat nejde. Jdou po mně lidé, kteří moc potřebují, abych se nedožil výslechu.“
Josef beze slova obrátil pohled k ženě.
Na stole neležely milostné dopisy, ale recepty, krabičky léků, sterilní obvazy a nějaké lékařské zprávy.
„Říkala jsi, že zůstáváš ve škole,“ řekl dutě.
„A co jsem ti měla říct?“ odpověděla Marie tiše, ale pevně. „Že vozím zraněného člověka po doktorech, kteří se neptají? Že ho schovávám u nás doma? Že dávám všechno, co máme, za léky? Ty bys nedokázal stát stranou. Šel bys podle zákona. A Petra by mezitím zabili.“
Na okamžik se odmlčela a teprve potom dodala:
„A ještě jednu věc nevíš. Když tě v jednadevadesátém chytili a drželi ve sklepě, byl to Petr, kdo zjistil, kde jsi. On mě dostal k těm lidem. Díky němu jsem tě stačila vytáhnout. Zakázal mi, abych ti to řekla. Řekl, že máš zůstat člověkem, který nedluží nic temnotě.“
Josef pomalu klesl do křesla. Jako by mu někdo podrazil zem pod nohama. Všechno, co si domýšlel, všechno, o čem už byl skoro přesvědčený, se během pár vteřin rozpadlo na prach.
Vzpomněl si, jak manželku sledoval, jak hledal lež v každé změně jejího hlasu, jak se v duchu chystal namontovat doma kamery. A teď před ním seděla žena, která celé ty měsíce mlčky zachraňovala člověka, jenž kdysi zachránil jeho samotného.
„Kdo tě postřelil?“ zeptal se Holuba.
Petr se bolestně zašklebil.
„Starý případ. Hodně starý. Rozhodl jsem se promluvit o nájemné vraždě, kterou kdysi pomohli zamést pod koberec. Ti, kdo za ní stáli, mají pořád peníze a kontakty. Když pochopili, že jsem připravený vypovídat, začali mě lovit. Stačili mě trefit. Unikl jsem zázrakem. Zavolal jsem Marii — ani nevím, proč zrovna jí. Možná proto, že jsem vždycky věřil jen vám dvěma. Přijela a odvezla mě.“
Marie vytáhla starou krabici a položila na stůl fotografie. Na jedné stáli spolu — mladý Josef a mladý Petr v uniformách, usměvaví, ještě netušící, jak jim život jednou zlomí páteř.
„Není cizí, Josefe,“ řekla. „Je to tvůj člověk. Jen jsi ho ve své paměti pohřbil už příliš dávno.“
V pokoji se rozhostilo ticho. Jen lednice v kuchyni tiše hučela a za oknem kapala voda z tajícího sněhu.
Josef se dlouho díval na svou ženu. Opravdu se za ty měsíce změnila: zhubla, pod očima měla tmavé stíny a ruce jí zhrubly od neustálé práce a praní. Všechno to viděl. Jen tomu nerozuměl.
Nakonec se zeptal:
„Kolik máme času?“
Holub zvedl hlavu.
„Dva dny. Možná míň. Auto venku je návnada. Dokud sledují jeho, jsem tady. Ale brzy jim to dojde.“
A právě v té chvíli se v Josefovi znovu probudil muž, kterého kdysi ve službě respektovali a kterého se mnozí báli.
Přešel ke stolu, probral papíry, rychle vyhodnotil situaci a řekl:
„Jedna možnost tu je. Vím, na koho se obrátit na krajském státním zastupitelství. Jsou tam ještě lidé, kteří se neprodali a nezapomněli, co znamená čest. Když tě dostaneme jako klíčového svědka pod oficiální ochranu a materiály předáme správnou cestou, nestihnou tě odstranit. Pak už na tebe sáhnou mnohem hůř.“
„A když do toho zatáhnou i tebe?“ zeptala se Marie tiše.
Josef se na ni podíval a poprvé za celý večer ji vzal za ruku.