„Mě už se zlomit pokoušeli. Nepovedlo se jim to. Ale tebe jsem dnes málem zradil svým podezřením.“
Zavzlykala a sklopila oči.
„Chtěl jsem sem dát kamery,“ přiznal. „Chtěl jsem tě sledovat. Myslel jsem si, že horší než pravda už nic nebude. A ukázalo se, že jsem nechápal vůbec nic.“
Marie si zakryla obličej dlaněmi. Petr se odvrátil k oknu.
Na city ale nezbývalo skoro žádné místo.
Celou noc byl Josef na nohou. Obvolával staré kontakty, obnovoval zpřetrhané vazby, promýšlel, jak všechno provést rychle a bez úniku informací. Marie skládala dokumenty a léky. Holub přes slabost připravoval výpověď. K ránu už v bytě znovu nebyl cítit strach ani podezření, ale domov: silný čaj, třešňový koláč a čerstvě vyprané prádlo.
Ráno zastavilo před domem nenápadné auto. Vystoupil z něj muž v civilu — náměstek krajského státního zástupce, kdysi mladý koncipient, kterého Josef na začátku nového tisíciletí učil, že člověk se nemá dívat jen do papírů, ale i lidem do očí.
Dveře otevřel sám Josef Novák — ve vyžehlené košili, naleštěných botách a s deskami pod paží.
„Pojďte dál, pane doktore Králi,“ řekl klidně. „Člověk, kterého hledáte jako svědka, je připraven mluvit.“
Host vstoupil do bytu a hned pochopil, že se tu té noci rozhodovalo o něčím osudu.
V pokoji seděl Holub oholený, v čisté košili. Na stole ležely dokumenty srovnané do pečlivé hromádky. Vedle stály hrnky s horkým čajem. Marie stála u okna. Březnové ranní slunce jí dopadalo do vlasů, v nichž už bylo víc šedin, než si sama dokázala připustit.
Josef přistoupil ke stolu, položil dlaň na papíry a pevně pronesl:
„Začněte. Teď máme to hlavní — čas a pravdu.“
V téže chvíli za oknem černé auto prudce vyrazilo z místa a zmizelo za rohem, jako by pochopilo, že hra skončila.
A v obyčejném plzeňském bytě, kde ještě nedávno všechno páchlo podezřením, začínal úplně jiný příběh. Ne příběh o nevěře, ale o věrnosti. Ne o zradě, ale o dluhu. A také o tom, že někdy se nejděsivější podezření rodí právě tam, kde ve skutečnosti bydlí ta největší láska.