V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzlobená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Čistý. Jako mrazivé ráno.
Aleš peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Místo toho napsal Karlovi: „Řekni té své, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec by mi měla poděkovat, že ji na našich akcích ještě snáším.“
Karel mi zprávu beze slova ukázal. Přečetla jsem si ji. A něco se ve mně definitivně posunulo. Nezlomilo. Posunulo. Jako páka, která dlouho nezapadala na místo a teď konečně cvakla přesně tam, kam měla.
Za týden jsme měli doma večeři. Částečně pracovní. Pozvala jsem dva potenciální partnery pro franšízu. Karel své kolegy. A Aleš se pozval sám. Zavolal Karlovi: „Slyšel jsem, že u vás bude nějaká sešlost. Přijdu s Lenkou.“ Karel se mě zeptal. Odpověděla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývací pokoj, ten samý jako vždy. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Alešovi. Protože mezi hosty byli pan Havel a paní Novotná — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Aleš dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za pár stovek a Lenku. Objal Karla, mně kývl, posadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o dovolené v Chorvatsku, chválil jídlo. Dokonce jsem si na chvíli pomyslela, že ho ta věc s bazénem možná přece jen něco naučila.
Nenaučila.
Když došlo na dezert — podávala jsem tartaletky s ovocným krémem, také ruční práce — Aleš se rozvalil na židli. V ruce červené víno, pohled už kluzký a těžký.
— Marcela nám mimochodem nejen skvěle vaří, ale taky skvěle jí, — řekl směrem k panu Havlovi. — Karle, řekni, kolik toho zvládne spořádat na posezení?
Pan Havel pozvedl obočí. Paní Novotná odložila vidličku.
Seděla jsem na opačném konci stolu. Přede mnou tartaletka. Ovocný krém. Vařený ráno vlastníma rukama. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — znovu.
Uvnitř se najednou rozhostilo úplné ticho. Ne vztek. Ticho. Takové, které přichází vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo toho utopeného. Osmdesát tisíc z mé kapsy, protože Aleš nikdy nic neposlal.
— Veroniko, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě ztichli všichni. — Tady Marcela. Ano, chápu, že je večer. Poslouchej, zítra ráno připrav výpověď všech platných smluv s „Vánek Media“. Všech kontraktů. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: neuspokojivá kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme do týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Aleše.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tím pohledem, jakým se člověk dívá na někoho, kdo najednou začal mluvit neznámým jazykem.
— Marcelo, — řekl, — co to sakra děláš?
— Aleši, — odpověděla jsem, — „Cukrárna Plus“ je moje společnost. „Sladká dílna“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Čtyři miliony osm set tisíc ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřila jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění obličej. Postupně. Nejdřív nechápavost. Potom horečné počítání. Pak pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenici a víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrárna Plus“ jsi ty? Veronika je tvoje člověk?
Pan Havel seděl nehnutě. Paní Novotná se na Aleše dívala pohledem, který jsem znala až příliš dobře. Tak se člověk dívá na hmyz, který se mu objevil na talíři.
— Marcelo, počkej, — Aleš vyskočil. Třásly se mu ruce. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je práce. Nepleť do toho osobní věci. S Karlem jsme kamarádi. Já jsem to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrárna Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A bylo ti to jedno.
Lenka seděla bez hnutí, oči sklopené. Jako vždycky.
Karel se na mě díval. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let mě nezastavoval.
— Marcelo, — Aleš udělal krok ke mně, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala jsem tartaletku. Kousla jsem si. Ovocný krém byl dokonalý — vanilka, kyselost malin, chuť přesně vyvážená. Byla jsem se sebou spokojená.
Aleš stál uprostřed mého obývacího pokoje, vedle ubrusu potřísněného vínem, a ve tváři měl výraz, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla. Pak se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Havel si odkašlal.
— Paní Marcelo, — řekl, — ta vaše franšíza je skutečně velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Karlem ze stolu. Mlčel. Pak přece jen řekl:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říkat?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Karel položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil ho. A i to je součást celé téhle historie.
Uběhly dva měsíce. Aleš přišel o moje kontrakty. Čtyři miliony osm set tisíc ročně — to je pořádná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Pak se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Karel — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Prý teď Aleš všem vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen využila příležitosti“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé se takhle nechovají“.
Možná má pravdu. A možná normální podnikatelé nestrkají svou klientku do bazénu.
Karel za Alešem občas jezdí dál sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu si Aleš už nikdy nesedl. A já mám klid. Poprvé za sedm let opravdový klid.
Jen jedna otázka mi pořád nedá spát.
Přehnala jsem to, když jsem zrušila smlouvy před jeho partnery? Nebo k tomu kráčel sám celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? A co byste na mém místě udělali vy?