Jan mi tu zprávu beze slova ukázal. Přečetla jsem ji. A uvnitř se něco definitivně posunulo. Nezlomilo. Právě posunulo. Jako páka, která dlouho nechtěla zapadnout, a teď konečně cvakla na správné místo.
Za týden jsme pořádali večeři doma. Částečně pracovní. Pozvala jsem dva možné partnery pro franšízu. Jan své kolegy. A Petr se pozval sám. Zavolal Janovi: „Slyšel jsem, že u vás bude nějaké posezení. Přijdu s Lenkou.“ Jan se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývák, ten samý jako vždy. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Petrovi. Mezi hosty byli pan Novotný a paní Králová — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Petr dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za dva tisíce a Lenku. Objímal Jana, mně kývl, sedl si ke stolu. První hodinu se choval slušně: žertoval, vyprávěl o Turecku, chválil jídlo. Dokonce mě napadlo: možná ho ta věc s bazénem přece jen něco naučila.
Nenaučila.
Když přišel dezert — podávala jsem košíčky s lesním krémem, také ručně dělané — Petr se rozvalil na židli. V ruce sklenici červeného, pohled už měl mazlavý.
— Naše Marie mimochodem nejen fantasticky vaří, ale taky fantasticky jí, — řekl směrem k panu Novotnému. — Honzo, řekni, kolik toho dokáže spořádat na posezení?
Pan Novotný zvedl obočí. Paní Králová položila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou košíček. Lesní krém. Vařený ráno. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — znovu.
Uvnitř mě se najednou rozhostilo úplné ticho. Ne zuřivost. Ticho. Takové, které přichází vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo utopeného. Osmdesát tisíc z mojí kapsy, protože Petr nikdy nic neposlal.
— Ivano, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě ztichlo. — Tady Marie. Ano, chápu, že je večer. Poslyš, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s „Váněk Media“. Všech kontraktů. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: nevyhovující kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme během týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Petra.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tím pohledem, jakým se lidé dívají na člověka, který najednou začal mluvit cizím jazykem.
— Marie, — řekl, — co to vyvádíš?
— Petře, — odpověděla jsem, — „Cukrářství Plus“ je moje firma. „Sladká dílna“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Čtyři miliony osm set tisíc korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřovala jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění obličej. Postupně. Nejdřív zmatení. Pak horečné počítání. Potom pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenici tak prudce, až víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrářství Plus“ jsi ty? Ivana je tvoje člověk?
Pan Novotný seděl bez hnutí. Paní Králová se na Petra dívala pohledem, který jsem až příliš dobře znala. Tak se člověk dívá na hmyz, který mu spadl do talíře.
— Marie, počkej, — Petr vyskočil. Ruce se mu třásly. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je práce. Netaháme do toho osobní věci. Já a Honza jsme kamarádi. Já to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrářství Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A na tom ti nezáleželo.
Lenka seděla nehybně, oči sklopené. Jako vždycky.
Jan se díval na mě. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let — nezastavoval.
— Marie, — Petr udělal krok ke mně, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Sedla jsem si zpátky. Vzala jsem košíček. Kousla jsem si. Lesní krém byl bezchybný — vanilka, kyselost malin, dokonale vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Petr stál uprostřed mého obýváku, vedle ubrusu potřísněného vínem, s výrazem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla. Pak se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Novotný si odkašlal.
— Paní Marie, — řekl, — ta vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Janem ze stolu. Mlčel. Pak přece jen řekl:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říkat?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Jan položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil. A i to patří k celému tomu příběhu.
Uplynuly dva měsíce. Petr přišel o moje smlouvy. Čtyři miliony osm set tisíc korun ročně — to je pořádná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Pak se přestěhoval do menší kanceláře. Vyprávěl mi to Jan — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Říká se, že Petr teď všem vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen jsem využila příležitosti“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé takové věci nedělají“.
Možná. A možná normální podnikatelé neshazují svou klientku do bazénu.
Jan za Petrem pořád občas jezdí sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu už si Petr nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé po sedmi letech — doopravdy klidně.
Jen jedna otázka mi pořád nedá pokoj.
Přehnala jsem to, když jsem před jeho partnery ukončila smlouvy? Nebo k tomu kráčel sám celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? A co byste udělali vy?